7. prosince 2007 v 22:53 | Jenny
|
Mí milí čtenáři! Jennýsek má pro vás další kapitolku naší společné povídky! Podle mě je naprosto úžasná, ale chci, abyste nám zvěčnili svůj vlastní názor!!!
Jsem zvědavá, co vymyslím na ten konec, ale pište si, že si ho vychutnám ... teda, pokusím se o to. :o))) Psychoušku, ještě jednou díky za krásnou kapču. :o)))
Fénixové mají zvláštní moc. Jejich slzy jsou zázračné, dokáží zahojit jakékoli zranění..
A hele, to je docela zajímavý, uvědomil jsem si a hned jsem se zarazil. To snad ne! Nejen, že jsem chytil od Jamese Evansmánii, ale od Evansový jsem ještě k tomu dostal Šprtmánii!! To je normálně řetězová pandemie...Zabouchnul jsem tlustou bichli s obrázkem zlato-rudého ptáka s podivně roztaženými křídly, až sebou mrňavá blondýna, která na mě celou dobu nábožně zírala, prudce trhla a zrudla. Ani ve společenský místnosti jsem neměl klid! Když to tak vezmu, kde klid vlastně mám?? Mám takovej pocit, že mi brzy dojde trpělivost, urvu Obří olihni chapadlo a uvařím si z něj Mnoholičnej lektvar. Zvedl jsem se, musel jsem ještě knihu vrátit do knihovny.
"Hele Siriusi, ví vůbec Weatherová, že s ní na rande půjdu já a ne ty?" přerušil James mý úžasně zábavný zírání do stropu. Nechápal jsem, asi stokrát za minutu jsem se kouknul na hodinky, jestli už náhodou není pět. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, normálně jsem se ran...teda schůzky za účelem starání se o Fénixe s Evansovou nemohl dočkat!!
"Chtěl si říct rande!" zase to mý škodolibý druhý já!
"Ale neřekl jsem to!"
"Ale chtěl si!"
"Nechtěl!"
"Chtěl!"
"Nechtěl!"
"Heej, Siriusi, chrápeš?" probral mě Dvanácterák. Trochu zmateně jsem se na něj podíval, byl jsem tak zabraný do hádky s mým svědomím,kterou jsem chtěl mermomocí vyhrát, že jsem ho vůbec nevnímal.
"Co si říkal?" otázal jsem se a James jen otráveně protočil panenky.
"Ty seš fakt mimo...Ptám se, jestli Weatherová ví, že jdu místo tebe na rande??" To víš, že jo, řeknu jí to, ona vycouvne a můj plán bude v tahu.
"Jasně, že jo." odvětil jsem hraně klidně. James jen něco zabručel a podrbal se na hlavě. Vlasy mu trčely do všech stran, brýle měl na nose nakřivo. Jestli se sebou ihned něco neudělá, splete si ho Katrin s Filchem po flámu a uteče.
"Hele brácho, nechtěl by ses hodit trochu do gala?" zkusil jsem to opatrně. Na Jamesovi bylo vidět, že má mizernou náladu, zřejmě se mu vědomí, že jde na rande s někým jiným, než s Lily, hodně příčilo. Já jsem měl dilema. Tlačím svýho nejlepšího kámoše do něčeho, co vůbec nechce. Jenže je to moje jediná šance. Panebože, Evansová, co jsi to se mnou udělala??
"No jo." broukl James, hrábl si prstama do vlasů, narovnal si brýle a otočil se na mě.
"Je to lepší?" Souhlasně jsem pokýval hlavou. James se ušklíbl a pak zvážněl.
"Myslíš, že to k něčemu bude?" zeptal se mě. Vypadal opravdu nešťastně, mě bylo bídně.
"Jo, myslim, že jo, uvidíš, Evansová bude žárlit a určitě se konečně rozhoupá." přinutil jsem se k veselé odpovědi. James se na mě vděčně usmál a ještě před tím, než za ním zapadly dveře pronesl:
"Dík, seš fakt kámoš."
Zvrátil jsem se na postel, pak jsem náhle vstal a přešel jsem k zrcadlu.
"Na schůzku s Evansovou by sis Mnoholičnej lektvar nevzal co?" uštěpačně protáhl ten křáp.
"Nepruď, nebo z tebe budou střepy." zchladil jsem zrcadlo a vykráčel jsem z pokoje. Měl jsem nejvyšší čas.
Ta je krásná. Jak jsem si mohl dřív nevšimnout těch jejích očí, má je jako dva smaragdy, můžu se v nich utopit. A ty vlasy, mají stejnou barvu jako peří fénixe...Zmiňovaný mě klovl do ruky, až jsem vyjekl bolestí. Evansová se rozesmála a já jsem zrudnul. Asi po prvý v mým životě!
"Už jsem myslela, že tě nic neprobudí," usmála se na mě. Sakra, proč mě musela nachytat při tom, jak na ni zírám. Mám pech no.
"Hmm....a cože to vlastně máme dělat?" snažil jsem se zamluvit svůj trapas. Tahle holka mě uváděla do obrovských rozpaků. Už jen svojí přítomností, svým úsměvem....Já senilním!!! Takhle jsem nikdy o žádnej holce nebásnil...je to se mnou špatný, měl bych se dát dobrovolně zavřít ke Svatýmu Mungovi...nebo požádat Filche, aby mě zavěsil za palce ve svý pracovně...myslim, že to by mě vyléčilo.
"No...máme zkoumat jeho zvyky, čím se živí a máme si o tom vést poznámky," odpověděla mi Evansová a odhrnula si pramen vlasů z tváře. Zase jsem se nachytal, jak ji přímo hltám pohledem, měl bych jí zakázat mluvit, protože mi běhá mráz po zádech z jejího něžnýho hlasu.
"No...to bude bomba, až řekneš: Sorry Evansová, ale drž bobříka mlčení, protože jinak se neudržim," posmíval se mi ten otravnej hlas v mý hlavě.
"Drž pusu!" přikázal jsem mu a znovu se obrátil na rudovlásku.
"Jo...takže...zjistil jsem, že se živí výhradně bylinami." Rozhodl jsem se zaperlit. "A jeho slzy jsou léčivé, vyléčí jakékoli zranění," pokračoval jsem. A skončil jsem, dál moje znalosti nedosahovali, no co, nikdo nemůže být dokonalej. Na Evansovou to očividně udělalo dojem. Uznale pozvedla obočí a řekla:
"Dobrý...to bych do tebe neřekla."
"Jakto? Já jsem vyloženě studijní typ,"mlžil jsem a koutky mi cukaly. Oba naráz jsme se rozchechtali, fénix poplašeně zaječel a zamával křídly.
"Ššš," uklidňovala ho Lily a pohladila ho po zářivém peří, ve kterém se odrážely paprsky podvečerního slunce.
"Víš, že nejsi až tak špatnej? Myslela jsem, že to bude hrozný, ale seš v pohodě," prolomila ticho Lily, zatímco jsme si psali poznámky o fénixově chování. Otočil jsem se na ni, nedívala se na mě, dál škrábala brkem po pergamenu, vlasy jí zakrývaly obličej. Do konce schůzky jsem se přiblble culil, Evansová si o mě myslí, že jsem v pohodě!!
Rozvaloval jsem se na posteli a tlemil do prázdna. Pořád jsem měl před očima její tvář. Nemělo by to chybu...kdybych neměl výčitky svědomí. Náhle se dveře od pokoje rozletěly a dovnitř vstoupil James.
"Tak co? Jaký to bylo?" zeptal jsem se zvědavě.
Jenny, ty už to víš, ale ještě jednou - je to božíííííííííííí! :o))
A ten konec ... :o))) snad teda něco vymyslim. :o))
Moc se ti to povedlo. NJN, talent se nezapře:o)))