9. prosince 2007 v 21:17 | Enervate
|
Lidičky, já su vyšťavenáááááá!!! :o)) Ne, dělám si srandu. :o)) Ale tahle kapča je dlouhá, takže si ji užijte a náležitě OKOMENTUJTE!!! Mě osobně se líbí, vyřádila jsem se na ní a jak jsem slíbila, vychutnala jsem si jí. :o))) Věnuju jí JENNY, které přeji mnoho nápadů na 7. kapitolku. :o)
"Tak co? Jaký to bylo?" zeptal jsem se zvědavě. Odpovědi se mi nedostalo. Sakra, to bude špatný! prolítlo mi hlavou. James se mezitím posadil na svou postel a schoval hlavu do dlaní.
"Dvanácteráku, jsi v pohodě?" došel jsem až k němu. Konečně na mě pohlédl.
"Právě, že jo," vyrazil ze sebe. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Ten šutr, co mi spadl ze srdce ... Tu ránu museli slyšet až ve Velký síni.
"Tak ... v čem je problém?" zeptal sem se opatrně.
"V čem? Ty se ptáš v čem?! Možná nejspíš v tom, že Kat počítá s tím, že si to zopakujem!" Cvak! Došlo mi, jak to myslí.
"Brácho, klid! To je přece skvělý! Viděla vás spolu Evansová?"
"Ne, dyť byla s tebou." No jo vlastně! Poťouchle jsem se usmál, když jsem si na ni vzpomněl.
"Čemu se furt tak tlemíš?" štěkl na mě James. Vidina toho, že Lil bude muset znovu ´podvést´ se mu moc nezamlouvala. A já, že se tlemím?
"Jo!"
"Co se do toho zase pleteš?!"
"Tlemíš se!" nedala se odbýt má druhá část.
"Pch! A kvůli čemu asi?!"
"Ha! Ono to neví! Kvůli tý roštěnce, na kterou si zíral místo toho, aby ses staral o to nebožátko fénixe, přece!"
"A proč bych se měl ..."
"Jen si to přiznej! Seš rád, že to Jamesovo rande dopadlo tak, jak dopadlo ... Přemejšlej taky někdy! Víš, co to může znamenat?" přiznám se, tam nahoře mi to začlo šrotovat.
"Ať se snažím, jak chci, nic mě nenapadá."
"To sem si moh myslet ... Kdy taky tebe něco napadlo, že?"
"Hele! Nech si to, jo?!" ohradil jsem se. Můj výraz musel být asi hodně zajímavej. James do mě totiž, pochechtávajíc se, strčil a já, stojící snožmo, ničeho se nedržíc a samozřejmě Jamesovo postrčení nečekajíc, jsem ztratil rovnováhu a žuchnul sebou přímo na drahou matičku zemi. Ježíš, co to plácám? Mě už hrabe!
"Uhods!" ozvalo se zlomyslně. Vztekle sem zavřel oči. Já to mý druhý já jednou přizabiju!
"Přece by se nám Siriusek nezlobil?" rozhodl sem se to nekomentovat, jinak bych musel opravdu zasáhnout ... teda, sice nevím jak, ale... Vyrušil mě Jamesův smích.
"Bavíš se dobře?" zavrčel jsem na něj. Přestal se smát, ale bylo na něm vidět, že další výbuch smíchu horko těžko zadržuje.
"Co to jako bylo?!"
"Co?" zeptal se svatouškovsky. Koutky mu zacukaly.
"Proč si mě strčil?" to už se dobrá nálada vrátila i mně.
"No, nevnímal jsi. Vypadals jako bys snil s otevřenýma očima. Řekneš mi o čem?"
"Ale houbelec! Přemejšlel sem."
"Ehm, ... cože si?" vyprskl Remus, kterej právě vstoupil do pokoje.
"Radši nic," rezignoval jsem. "Řeknu ti to, až to pořádně domys... dořeším," prohodil jsem k Jamesovi a opustil naši ložnici. Suveréně sem seběhl schody a zamířil k oblíbenému křeslu u krbu. To však bylo obsazené.
"Evansová?! Sedíš mi na místě," pokusil jsem se o naštvaný tón. Jak se ale na ni může někdo zlobit?
"Jo, jo, přiznej si to. Nevadí ti, že sedí na tvém místě ... dokonce tě to těší," pošťuchovalo mě mé druhé já.
"Zmlkni už pro dnešek!" na tváři se mi objevilo nervózní ušklíbnutí.
"Já že ti sedím na místě? Pokud vím, nekupovals to tu," odpálkovala mě Lily.
"To ne, ale mám to rezervovaný," protáhl jsem, ale sedl jsem si naproti ní. Nic na to neřekla, dál si četla v knize, kterou měla položenou na kolenech. Byla tak krásná. Oheň z krbu dodával jejím vlasům ještě větší ohnivý nádech ... Ách...! Málem jsem se neudržel a vzdychl nahlas.
"To bys to pěkně projel!" uchichtl se ten otravný hlásek v mé hlavě.
"Já? Nikdy!" oponoval jsem.
"Ne? A jak bys to vysvětlil? Že na ni zíráš, jak na svatej obrázek a vzdycháš při tom, jak při romantický scéně v červený knihovně!"
"Já červenou knihovnu nečtu!"
"Já vim, ty totiž nečteš nic! Ale Evansová si může myslet cokoli ..."
"Ta si o mně myslí, že nejsem tak špatnej!"
"Jo, to si myslela v pět odpoledne!"
"A co tím chce básník říct?"
"Že když se vždycky přiřítíš jako velká vody a štěkneš na ni, tak ji nezískáš. Evansová není jako ostatní, na tu tvoje obvyklé balící triky nezabíraj! Holt budeš muset vymyslet něco novýho, kámo!"
"A jak ji mám jako balit?! Vždyť je se mnou v jednom kuse James, by si toho všimnul a to by byl, má drahá polovičko, můj konec!"
"Jo, to máš pravdu. Ehm... Všiml sis, že už nebereš takový ohledy na Jamese? Budeš teda o Evansovou bojovat?"
"Když já nechci umřít," pokusil jsem se chabě oponovat, vědouce však, že nemám šanci. Proti své vůli jsem se do Evansové asi fakt zabouch. Když se však mou myslí prohnal obrázek toho, jak na mě James míří hůlkou a řve po tom, co mě přistih, jak se ... hmmm... líbám s Lily, vrátil jsem se do reality. Už jsem chtěl dát svému druhému já zápornou odpověď, ale předběhlo mě.
"Neřeš to, co ještě není a možná ani nebude!"
"Co je, Blacku?!" probudil mě z mé duševní samomluvy ten nejsladší hlas.
"Co by bylo? Nic."
"Tak proč na mě pořád zíráš?"
"Já že ... ? Ne!" na její tváři se k mému údivu objevil úsměv.
"Si se jen zamyslel, viď?" řekla s nádechem ironie. Tak tohle byl hustej stěr!
"Ta tě pěkně dostala!" uslyšel jsem uchichtnutí. Poprvé po dlouhé době jsem se svou druhou půlkou souhlasil.
"To jo."
"Proč seš na mě taková?" Lily na mě po mé otázce překvapeně upřela oči a pozvedla obočí. Tý vado, nová technika zabírá! Radostné poznání mě piclo do čela.
"Nemáš mě ráda!" naoko jsem posmutněl. Chtěl bych vědět, co si o mě vlastně myslí. Povzdychla si.
"To ti řekl kdo?"
"Nikdo, stačí vidět, jak se ke mně a vůbec k Pobertům, chováš."
"Ono je to složitější ..."
"V čem?" zajímal jsem se. Když už se mnou byla ochotna zapříst rozhovor, musel jsem to využít. Bože, kdyby teď sešel dolů James a viděl mě, jak ... Radějc na to nemyslet.
"Už z principu!" Hm, ty holky fakt nějak nepobírám.
"Ty toho nepobíráš troche víc, ale ..."
"Nech mě už dneska normálně dejchat!"
"OK."
"A proč si na mě tak vyjela v tom vlaku?" zaujatě sem na ni hleděl. Trošku se zamračila, přemýšlela, jak to říct.
"Protože ... prostě proto, že mi je proti srsti, když svádíš moje kámošky!"
"Já že svádím ... ?! Já si jen chtěl domluvit rande!" protestoval jsem.
"Jo, rande! A s kolikátou holkou už?! Si už snad vystřídal všechny v Bradavicích, ne?!"
"A můžu já snad za to, že se nenašla ta pravá? Jak pak můžu zjistit, která slečna za to stojí, a která ne, když se s ní neseznámím?" Lily vyprskla smíchy. Chvíli jsem na ni nechápavě hleděl.
"Co je zas?!"
"Ty .... Ty, samotný Sirius Black, že hledáš tu pravou?!" dostala ze sebe Lily, mezi výbuchy smíchu.
"No, co je na tom tak hroznýho?"
"Co je na tom tak hroznýho? Ty sám! Vždyť ty dokážeš bejt věrnej leda tak sám sobě a to o tom ještě musíš uvažovat!" vyprskla znovu Lily, z očí už jí tekly slzy smíchu.
"To mě teda dobře neznáš, holka!" vypnul jsem svou mužnou hruď. "Já když chci, dokážu všechno!" Lily zvládla jen kývnout hlavou, na víc neměla sílu.
"Tak to dokaž!" upřeně mi pohlédla do očí. Ani nevíte jakou sem měl chuť překonat tu krátkou vzdálenost, která nás dělila a políbit ji ...
"Fajn, řekni jak," ovládl jsem se. Raději jsem se zavrtal hlouběji do křesla. Blýsklo se jí v očích. Ou jéé, Siriusi! Do čeho ses to zasejc uvrtal?!
"Nó, mohl bys nějak dokázat, že nejsi takovej Casanova a bezcharakterní blbeček, za kterýho tě tu skoro všichni mají."
"Já a bezcharakterní blb...?! Kdo to o mě řek?!" Lily opět zacukaly koutky.
"Radši se neptej. Tak co? Dokážeš to?"
"A jak?"
"Jednoduše, najdeš si holku a vydržíš s ní celý rok! Podrobnější pravidla ti dám zítra," uculila se na mě. V mojí hlavě už to zase začlo pracovat ...
"Hm... , fajn, beru to." Lily vykulila oči, zřejmě můj souhlas něčekala.
"A budu si moct aspoň tu holku vybrat?" v hlavě se mi začal rodit plán.
No teda, tak to jsem na to teda zvědavá..To bude ještě moc zajámavý