3. března 2008 v 20:01 | Enny
|
Hola heeej! Máte tu druhou kapitolku k povídce DSv! Doufám, že se vám bude líbit. Další kousek je opět na Maki.
Prosím, prosím, smutně koukám, písněte komentík, když si to přečtete. :o)
Enn
"Probůh, Lory! Hejbni kostrou! S takovou nám ten bus ujede přímo před nosem," peskovala Adelaine svou kamarádku.
"Mírni, Ady. Pozdě jsme vyšly jen kvůli tobě," odfrkla Lorelai, ale přidala do kroku.
"To teda ne! Já byla hotová dřív, než ty. Nebudem to řešit," mávla nakonec rukou a zahla za roh, Lory ji následovala. Ocitly se na velkém náměstí, na jeho druhém konci stálo nádraží.
"Uf, ještě kousek."
"Ehm, Lor? Nahoď pohon a běžíme, náš busák tam už stojí!" vyhrkla najednou Ad a dala se do běhu. Lorelai protočila oči, pevně chytila ucho tašky a rozeběhla se za ní. Byly sotva v půlce náměstí, když řidič zavřel dveře a nastartoval.
"To se mi snad zdá! Já to říkala! Říkala jsem to! Ujel nám!" rozčílila se Adelaine, pustila na zem tašku a sedla si na ni. Pak rezignovaně hleděla na vzdalující se dopravní prostředek.
"Vstávej, tím, že si slisuješ učebnice, nic nevyřešíš," pomohla jí na nohy Lory.
"Co teď? Je to jedinej spoj, kterej z tohohle zapadákova v tuhle hodinu jede," dala si ruce v bok.
"Zapadákova?" uchichtla se Lorelai. "A co dál? Netuším."
"Zbejvá jediná možnost," odhodila si brunetka pramen vlasů z tváře.
"Ne! Víš, co jsme si...," zarazila ji Lory.
"Jo, paměť mi ještě slouží dobře! A navíc, nebylo by to poprvé, tak to nehroť," přehodila si brašnu opět přes rameno a čekala, až se její kamarádka uráčí přistoupit blíž.
"Ach jo, co s tebou. Dneska ty," zavěsila se do ní.
"S tím počítám," uculila se Adelaine a pomyslela na jedno místo blízko jejich školy, vzápětí se náměstím rozlehlo prásknutí a jejich postavy bez povšimnutí zmizely. O pár sekund později se obě dívky objevily v několik kilometrů vzdáleném městě - v Oxfordu. Přesněji stály v jedné z temnějších slepých uliček, do kterých nikdo nechodí, pokud nepočítáte vynášení odpadků.
"Zase tady?! A já doufala, že už se na tomhle místě neobjevím," nakrčila nos Lory.
"Bylo to první, co mi přišlo na mysl. A pojď, za chvíli začíná hodina," nedbala Ad kamarádčiných výlevů a zamířila k velké oprýskané budově. U vstupních dveří visela cedulka, která vítala studenty Vysoké a střední školy sociálních studií.
"Kdyže budem skládat ty zkoušky? Já včera Gretlovou neposlouchala," zastavila se Adelaine u nástěnky.
"Za dva měsíce. Kdo ji složí, nemusí prý dělat přijímačky na výšku," vytáhla Lory propisku a připsala své jméno na jakýsi seznam.
"Co to je?"
"Nějaká akce, je to zadáčo a přes výuku, takže proč se nepřihlásit, že?" mrkla černovláska.
"Pravda," vytrhla Ad tužku kamarádce z ruky a škrábla tam i svůj podpis.
"Ještě si asi odskočím," přehrabovala se v tašce Lorelai. Chodbou se rozlehlo hlasité zvonění ohlašující začátek hodiny pro středoškoláky.
"Neodskočíš, zlato. Budeš to muset vydržet, ale neboj, já ti budu držet palce, seš už přece velká holka," rýpla si do ní se smíchem Adelaine. Lory se po ní ohnala.
"Si poslední dobou nějak dovoluješ!" zvýšila hlas, koutky úst jí však cukaly.
"Klid, já myslela , že seš na to zvyklá," otevřela Ady dveře do učebny a vešla jako první.
"Zduřte, děcka!" pozdravila nahlas přes celou třídu. Odpovědí jí bylo několikeré kývnutí hlavou nebo mávnutí.
"Kradeš mi hlášky!" šťouchla do ní Lorelai.
"Děláš, jako by ti to vadilo," vytáhla si na stůl učebnici a sešit psychologie.
"O lalááá, ty to ještě vedeš?" vyprskla smíchy Lory.
"Tohle je zase moje hláška! A jo, vedu, jen tak pro jistotu, víš? Oni se píšou i testy," věnovala kamarádce rošťácký úsměv.
"No jo vlastně, doufám, že ne dneska," zachmuřila se naoko černovláska.
"Prosím tě, stejně máš vždycky všechno dobře. Někdy sice jen kvůli tomu, že využíváš..."
"Mlč!" odsekla a třískla o stůl blokem. "Těžíme z toho obě, takže..."
"Hele, jenže já se, narozdíl od tebe, někdy učím," dusila v sobě smích Adelaine.
"Jo, jednou za uherskej rok, víme, známe," odpověděla jí pobaveně Lory.
"Ale aspoň něco...," vyplázla na kamarádku jazyk.
"Slečno Brixová! Zastrčte ten jazyk, slušné chování vám nic neříká?!" sjela Adelaine profesorka, která právě vstoupila do dveří.
"To ale nebylo na vás, paní profesorko, to bych si nikdy nedovolila," mírně se uklonila. Lory seděla na židli a ztěží udržovala vážnou tvář.
"Pro dnešek budu dělat, že jsem nic neslyšela! Sednout!" rozhlédla se po všech žácích. "Jako vaše třídní profesorka mám tu milou povinnost, představit vám nového profesora psychologie. Také máte nového spolužáka," třídou to zašumělo. Ad se přihlásila.
"Ano, slečno?"
"A proč už nás psychologii nebude učit profesor Heller?"
"Bohužel, musel odejít na dlouhodobou nemocenskou. Pevně věřím, že vám nový učitel bude plně vyhovovat."
"Po všech stránkách?" neodpustila si Lory.
"Samozřejmě! Proč...?" pohlédla na ni nechápavě. Pak ale zrudla. "Musíte pokaždé přisadit svou, že?" ze zadních lavic se ozval smích. "Ticho!" přešla ke katedře, místností se rozneslo zaklepání na dveře. Ty se pomalu otevřely a dovnitř nakoukl jakýsi kluk.
"No jen pojďtě dál, pane Lyoneli," pokynula mu profesorka. Hoch se na ni pousmál a vstoupil.
"Dobrý den," pozdravil ji.
"Vítám vás. Milé děti, pan Thomas Lyonel je váš nový spolužák. Thomasi, sedněte si, prosím, do té volné lavice za slečnami Brixovou a Morganovou," poklepala ho po zádech.
"A máme po ptákách," hlesla tiše Lory.
"Neboj, ona se třeba Misha obětuje a sedne si k Thomasovi, až budem psát z matiky," popíchla ji Adelaine. Lorelai se otočila na jejich nového spolužáka a prohlédla si ho.
"To by mohla," šeptla pak Adel s rošťáckým úsměvem. Adelaine jí úsměv oplatila. Opřela si hlavu o dlaň a zahleděla se na tabuli. Vzpomněla si na Bradavice, tam bylo vše jinačí. I ony se chovaly trochu odlišně. Život v mudlovském světě je poznamenal a ovlivnil víc, než by si byly schopny přiznat. Byly drzejší a otrkanější, ale to zde bylo potřeba.
"Nyní společně přivítáme pana profesora Beretta," vytrhl ji z přemýšlení hlas Gretlové, ta v následujícím momentu vyplula ze třídy. Vrátila se i s mužem asi ve středních letech. Všichni si ho zkoumavě prohlíželi. "Já vás tu nechám, užijte si první hodinu. Hodně štěstí, kolego," potřásla mu rukou a nechala ho napospas studentům.
"Mno, dovolte mi, abych se představil," odložil si na katedru pomůcky.
"Nedovolíme!" vykřikl kdosi. Zbytek se dal do smíchu.
"Marjá, Marku, nechej pana profesora vydechnout, nemusí hned první hodinu zjistit, co jsi zač," popíchla ho Lory.
"Co jsem já zač?! A co takhle mu říct, kdo jsi ty...," rozvalil se na židli a propaloval černovlásku pohledem.
"Nehádejte se!" promluvil opět učitel. "Mé jméno je John Berett, na této škole budu některé třídy vyučovat psychologii! Nic nám nebrání v tom, aby jsme s výukou začali, že? Vytáhněte si proto sešity a učebnice, pojedeme dál. Kde jste skončili?" vychrlil na ně. Místností se ozval nesouhlasný šum a mumlání.
"Strana devadesát osm!" zahlásila blondýnka. Většina lidí ji přejelo nerudným pohledem.
"Psst!"
"Copak?" naklonila se Lorelai k Thomasovi.
"Nemáte ještě jednu knížku?"
"Promiň, ale jsem ráda, že něco takovýho vede tady Ady."
"Aha, nevadí," mrkl na ni.
"Můžete mi věnovat pozornost?" stanul před lavicí Berett.
"Můžeme," pokrčila rameny Lory a otočila se čelem k tabuli.
"Dobrá, začneme opakováním. Slečno Literová, shrňte mi, co víte o psychologii," ukázal na onu blondýnku. Ta spustila. Profesor zapisoval na tabuli důležitá hesla. Adelaine si jich pár zapsala. Ke konci hodiny už jen znuděně zírala z okna. Minutu před zvoněním pohlédla na tabuli, zarazila se. To písmo... Zdá se jí to nebo...
"Kam tak vejráš?" drcla do ní Lorelai. "Zvedej se, zvoní!"
"Holky, co teď máme?"
"Co máš ty, nevím. My jdeme na tělák," odpálkovala Thomase Lory a táhla za sebou stále zamlklou Ad.
"Si viděla ducha?" vypálila na ni v šatně.
"Skoro," zahleděla se jí vážně do očí. Lorelai si povzdechla a sedla si.
"Povídej."
Drahoušku Ennoušku....takže, ke kapitole nemám žádnou výtku, snad jenom, že jsem při jejím čtení byla v takovém zvláštním stavu...no nic...to vynecháme, jsem chtěla jenom napsat, že kapitola je pěkná, ale maličko maličičko nudnější....
Ale menší šok mi způsobil ten zatracenej konec...doufám, že Maki nasadí raketovej pohon do prsTů a hejbne si....
Už jenom z toho důvodu, že by mě zajímalo koho viděla...