20. března 2008 v 22:56
|
První prázdninová kapitolka! Je ke Dvoum světům. Další bude na Maki.
Věnování - Blackové a Snapeové ;o)
"A cože to máš vůbec v plánu?" Adelaine držela v rukou osušku a sušila si vlasy. Lory byla rozvalená na pohovce a znuděně přepínala televizní programy.
"Ještě nevím, vymyslíme něco za běhu, jako vždycky," pokrčila rameny a natáhla se pro jablko.
"Já to stejně nechápu, proč jsou tady?" přisedla si Ady ke kamarádce.
"Mno, odpovědí by se dalo najít několik. Můžeme o tom spekulovat, ale nejjistější bude, když se jich zeptáme rovnou... Teda až se nám sami odhalí," uculila se. Adelaine zakroutila hlavou.
"Je mi líto, že..."
"Že se skrývají pod maskou někoho jiného," dokončila za ni Lory.
"Jo."
"Však my si je podáme, neboj. Měli by si začít hledat nějakou dobrou výmluvu, proč se objevili na naší škole, ke všemu v přestrojení," mrkla na Ad. Ta se konečně pousmála.
"Stejně ho pořád miluju," hlesla pak.
"Myslíš, že já ne? Ale pokud budou chtít, aby jsme se vrátily..."
"Třeba jsme se unáhlily. I přes to všechno... Kouzla mi chybí."
"Taky pravda, ale tehdy to bylo správné rozhodnutí. A oni, měli nás respektovat," zachmuřila se Lory.
"Respektovat? Víš, hodně jsem o tom uvažovala. Být v jejich kůži... Opustily jsme je, beze slova rozloučení. Ty dopisy jim toho moc neřekly," pokračovala Ad rychle, když si všimla, že se Lorelai nadechuje. "Být jimi, vydala bych se nás hledat," narazila na to, o čem už dlouho uvažovala. Vlastně od chvíle, kdy jí Lory potvrdila, že se opravdu jedná o písmo Remuse.
"Takže ty myslíš, že nás prostě jen hledali?"
"Možný to je. Ale jak jsi řekla ty, pravdu zjistíme jedině od nich." Tu noc se jim spalo těžce, vědomí toho, že jejich milovaní jsou tak blízko a přeci tak daleko, je sužovalo...
***
"Fajn, já si beru toho černovlasýho," zašeptala Lory Ady do ucha.
"Myslíš, že to fakt zabere? Je to nutný?" ujišťovala se ještě Adelaine.
"Hele, potřebujem, aby se sami práskli. A za ty dva tejdny jsme si aspoň ověřily, že to jsou vážně oni," vytáhla Lorelai z kabelky lesk na rty.
"Třeba si ale pak budou myslet, že..."
"Co? Že nebalíme jiný kluky poprvé? Prosím tě, ti si dobře zjistili, co jsme za tu dobu, kdy nás neviděli, dělaly. Mary mi říkala, že se Thomas vyptával, jestli někoho nemáme," mrkla na kamarádku, Ad si povzdychla.
"Když jinak nedáš. Ale pokud se to zvrtne...," pozvedla ukazováček a nechala konec věty nevyřčený.
"No jo! Neboj se porád. Jdem!" čapla ji Lory za ruku a zamířila k baru. Obě dívky se posadily na vysoké barové stoličky. "Dvakrát mojito!" usmála se černovláska na barmana a přehodila si nohu přes nohu. Za chvíli se před nimy objevily dvě větší sklenice s brčky.
"Tak na náš plán," pozvedla jednu Adelaine a trochu si usrkla. Lory se rozhlédla podnikem, když se otočila zpět ke kamarádce, oči jí zářily.
"Thomas právě přišel a s ním i Berett. Jde se na věc," seskočila dolů, upravila si top a z bokových džín vytáhla peněženku, kterou hodila Ady. "Hlídej a mrkej na drát."
"Jasen," přikývla Adelaine, Lořinu pěněženku šoupla k sobě do kabelky. Pak už jí nezbývalo nic jiného, než pozorovat štíhlou postavu přibližující se ke skupince mladíků.
"Zdravím, mohu si přisednout?" ozval se jí za zády mužský hlas.
"Pane profesore! Jistě," pokusila se o úsměv. "Co vás přivádí mezi nás, mladé?" hlas se jí třásl, raději mu ani nekoukala do očí.
"Učím psychologii, zajímám se o chování mládeže," vysvětlil jí důvod jeho přítomnosti v nejhlučnějším podniku města. Němě příkývla. Rukou pevně svírala sklenku. Rozhostilo se mezi nimi ticho, které vyplňovala taneční hudba linoucí se z reproduktorů umístěných po celém lokále. On se ani nesnažil skrývat, že ji sleduje. Každičký její pohyb... když vložila brčko do úst a napila se, když si prohrábla vlasy. Berettovy modré oči ji pořád propalovaly.
"Ehm, děje se něco?" nevydržela to nakonec.
"Nic, mělo by snad?"
"Zíráte na mě," vyhrkla.
"Promiňte, riziko povolání," zaculil se na ni. V tento moment v něm jasně viděla Remuse. Zatřepala hlavou a promnula si spánky. "Není ti dobře?" naklonil se k ní a automaticky jí začal tykat.
"Ne, to je v pořádku, pane profesore," řekla s důrazem na poslední dvě slova. Mužovy rysy ztvrdly.
"Thomasi, co ty tady?" zahalasila Ady na tmavovlasého chlapce, který právě nasupeně mířil kamsi do zadní části místnosti. Když se Adelaine tím směrem koukla, pochopila proč. Lory se zrovna kroutila do rytmu diskotékové písně. Kolem ní byl hlouček kluků, ti ji povzbuzovali hlasitým hvízdáním. "Hej, Lyoneli!" křikla na něj. Konečně začal věnovat pozornost i jí.
"Brixová," zamumlal nevrle.
"Kam ten spěch?" nasadila mírný úsměv. "Pojď, posaď se k nám," ukázala na židličku vedle ní. Beretta se na názor ani nezeptala. Věděla, že by stejně nemohl odmítnout.
"Ale nikam, jen jsem zahlédl někoho známého," mávl rukou, oči mu však každou chvilinku zabloudily směrem, kde se nacházela Lorelai.
"Thomasi? Proč sis ke studiu vybral zrovna naši školu?" snažila se ho rozptýlit Adelaine.
"Hm... Cože? Vaši školu? Já nevím, máma říkala, že je nejlepší," natáhl se pro sklenku s vodou. Tu mu před nosem vyfoukla zadýchaná Lorelai, která právě přiběhla z tanečního parketu.
"Uf, mám šílenou žízeň," lokla si. "Je to tu super! Jé, Thomasi! Kde se tu bereš? Pane profesore, dobrý večer," zaculila se na oba, chytila Ady za ruku a odtáhla ji kousek dál. "Jak to probíhá?"
"Vypadá to, že žárlí. Sirius určitě," uchichtla se Adelaine.
"Bezva, tak ho jen utvrdíme v tom, že má proč žárlit," objevil se na Lořiině tváři ďábelský úsměv. "A ty musíš učinit to samý, zlato," objala ji kolem ramen.
"Fakt?"
"Jdem do toho spolu! Nezapomeň!" zašeptala.
"Já vím, tak vzhůru do toho," vrátily se obě zpět.
"Nevím, jak ty Ady, ale já jdu ještě támhle za klukama," pronesla směrem ke kamarádce tak, aby ji slyšeli oba dva terče jejich plánu.
"Ok, půjdu s tebou. Ten hnědovlasej ujde," smotala se Adelaine vlasy do culíku a pohledem hypnotizovala zmíněného kluka. ten se na ni usmál.
"Vidíš, jede po tobě," mrkla na ni Lory. "Nenecháme ho čekat. Pánové, pohlídáte nám místo, že?" obrátila se na Thomase a Beretta. Oba jen konsternovaně přikývli. Holky zamířily pryč od baru.
"Ježíš, sledovalas ten jejich výraz? Sou tak...," zasmála se Lory.
"Remus je roztomilej, jako vždy," povzdechla si Ad. V následujícím okamžiku ji někdo popadl za paži. "Ááá! Profesore?! Vylekal jste mě!"
"Chtěl jsem se jen zeptat, jestli si nezatančíte," zeptal se přiškrceným hlasem. Bylo vidět, že se přemáhá, aby jeho hlas zněl klidně. Adelaine se koukla na Lory, ta nenápadně kývla.
"Ale jo, proč by ne," podala Lory kabelku a následovala Beretta na parket, zrovna začali hrát ploužáky. Když si ji přitáhl k sobě, trochu ji zamrazilo v zádech. Vzpomněla si, jak takhle tančili na rozlučkovém plese. Tehdy bylo vše v pořádku. Tehdy ještě byli všichni spolu, pak se to začalo hroutit...
"Jak jste se dostal zrovna k psychologii?" překvapila muže tichou otázkou.
"Ani nevím, proč ji studujete vy?" oplatil jí. Její tvář ozdobil hravý úsměv, který on tak zbožňoval.
"Zajímají mě ostatní lidé, jejich povahy, životní příběhy a osudy...," odpověděla mu podle pravdy.
"Můžu jednu soukromější otázku?"
"Zkuste, třeba i odpovím," nemohla říct, že by si jeho blízkost neužívala, právě naopak, ale tak ráda by ho viděla bez převleku. Změnil se hodně?
"Máte přítele?" trochu se zarazila.
"Eh... nevím, jestli by bylo etické vám na toto odpovědět, pane profesore. Ale ne, nemám," Berettovi se viditelně ulevilo. "Usilovně hledám," zakřenila se na něj a spustila ruce z jeho ramen. Píseň skončila. "Díky za tanec, profesore," mrkla na něj a mávla na Lory, byl čas k odchodu. U dveří se na něj otočila. Upřeně ji pozoroval, věděla, že ho svou poznámkou o hledání rozhodila a to byl účel. Dle žárlivého výrazu Thomase se zadařilo i Lorelai. Obě mohly být spokojené. Tak proč nebyly?
Nádheraaaaaa!!!!! Tuhle povídku jsem si fakt zamilovala...je báječná...jsem moc zvědavá na další kapitolu...