22. března 2008 v 1:49 | Enny
|
Tak jo, máte tu příspěvek k povídce... Ano, překvapení... Opět ke Dvoum světům. :o) Nějak nás to s Maki chytlo... :o)
Věnování - Blackové, Snapeové, Stanie a Kaitlin s Jenn - dík za včera a vlastně i dnes ;o)
6.kapitola: Osten strachu
"Tohle prostě přehnal! Jak to mohl rozebírat před celou třídou?!" přecházela Ady po bytě a mávala sešitem literatury.
"Hele, holka, klid, nikdo neví, že je to podle pravdy. Pochybuju, že by si někdo domyslel, že se jedná o tebe a o něj," pokoušela se ji už po několikáté uklidnit Lorelai.
"Já vím, ale i tak! Copak mu nedošlo, že mi tak ublíží?! Poznal mě snad za těch sedm let málo na to, aby věděl, že se mi jeho slova vryjí do srdce?! Řekni? Udělal by tohle někdo, kdo tě miluje?" zoufale se otočila na černovlásku, v očích se jí leskly slzy.
"Adelaine, nesmíš to brát takhle... On... Nebudu říkat, že to tak nemyslel, ale dal ti tak najevo, že tě ještě pořád nosí v hlavě a nechce se tě vzdát," snažila se najít pozitiva Lory. Ji samotnou to ale zarazilo.
"Nemám na to, nejsem silná jako ty. Vždyť víš, jak se vždycky chovám v jeho přítomnosti. Musím ven, na vzduch. Možná si dát panáka," prohrábla si vlasy.
"Si normální? Teď v noci?" vyjela Lorelai.
"Do baru se chodí v noci, od toho sou," popadla kabelku a blížila se ke dveřím.
"Ady, nechoď! Může se ti něco stát!" snažila se ji přemluvit Lory. Marně, dveře za její kamarádkou tiše zaklaply a Lorelai uslyšela už jen klapot podpadků rozléhající se schodištěm. Povzdechla si, Adelaine byla nepoučitelná, a když chtěla, tak pořádně tvrdohlavá. Rezignovaně přešla k oknu, chtěla alespoň vědět, kterým směrem se vydá. Odhrnula závěs a nahlédla do noci. To, co spatřila ji uzemnilo. Celé její tělo sevřel pocit strachu, strachu o kamarádku. Dole v malém parčíku se mihla jakási temná postava. Stejná, jakou viděla dnes u školy. Na nic nečekala a vyrazila ven z bytu.
"Ad?! Adelaine!" zařvala. To, že je kolem půlnoci ji netankovalo. Adelaine nesměla opustit bezpečí bytovky. Dala se do běhu a schody brala po dvou, když zaslechla cvaknutí zámku. "Adel, to nesmíš," mumlala si pro sebe roztřeseně. Rozrazila lítačky, které ji dělily od východu a zastavila se až těsně před ním. Opatrně vyhlédla ven, Adelaine stála kousek od parku, přehrabovala se v kabelce. Ústa se jí němě pohybovaly, zřejmě něco zapomněla. Lory ještě jednou přelétla pohledem celý park a nakonec se odhodlala vyjít ven.
"Doprčic! Proč si musím nechat doma zrovna peníze?!" drmolila Adelaine. Se skloněnou hlavou se obrátila a vracela se zpět k budově. Lory udělala krok naproti. Už otevírala pusu, že kamarádku zprdne, ale v tu chvíli vyběhla z parku ona postava.
"Ad! Pozor!" vyklouzlo Lory z pusy zaječení. Jmenovaná zdvihla hlavu a nechápavě na černovlásku pohlédla. To už ji však zakuklenec srazil k zemi. Lory stála přikovaně na místě, to, že se ona osoba řítí na ni, si uvědomila, až když ji pevně obepínaly silné paže. "Au! Sakra, doprdele, co děláte?!" křikla. Začala se zmítat. Chtěla vědět, jak je na tom Adelaine, ta pořád nehybně ležela na zemi. "Ady! Hej!" zvýšila hlas, co nejvíce to šlo. Útočník jí do pusy narval kus jakési nevábně páchnoucí látky. Vytřeštila oči, pokus o útěk se zdál nemožný. Nedávalo jí smysl ani to, že nikoho svým ječákem nevzbudila.
"Ale no tak, křepeličko, přece by ses nevzpouzela?" ozvalo se jí u ucha úlisně. Projela jí vlna vzteku. To už byla otočená k němu čelem. "Hm, mě holky neodmítaj!" zasyčel. Zkroutil její ruce dozadu, bolestně zasténala. Na to čekal, vytáhl Lory roubík a tvrdě přisál své rty na její. Neodolala a skousla ve chvíli, kdy svůj jazyk rval do její pusy. "Ty couro!" zajel jí rukou do vlasů a zatáhl. "Tohle si nedovoluj! A teď, půjdeme," šeptl. Při Lořiném povýšeném výrazu z kapsy vytáhl nůž. "A bez řečí, kočičko," sunul chladnou čepel po jejím krku. Nepatrně kývla. Zlomyslně se usmál a postrčil ji. Pomalu vykročila, naposledy, než úplně zmizeli za rohem se ohlédla na Adelaine. Ta se zrovna zřejmě začala probouzet z omráčení.
"Neprojde ti to," řekla naoko klidným hlasem, uvnitř se však celá třásla a modlila se, ať už to skončí.
"Nepovídej, je noc, nikde nikdo...," zachechtal se krákavým smíchem. Na okamžik jí připomněl Malfoye. Ten byl taky takovej hnusák.
"Denisi! Zaděláváš si na pořádnej průser! Někdo nás chytí!"
"A kdo?"
"Třeba já?" rozlehl se sídlištěm, Lory dobře známý, hlas. Spadl jí kámen ze srdce.
"Co tu zas chceš? To seš její strážnej anděl?! Vypadni a nech nás osamotě, máme v plánu si to trochu užít!" zdvihl ruku s kudlou tak, aby ji Thomas viděl ve světle lampy. Lorelai poznala, že mu přes tvář přelétl stín obav. Ten však ihned zmizel. Vystřídal ho lehký úšklebek.
"Seš strašně voprsklej, víš to? Vosahávat cizí holky," kroutil hlavou a pomalu se přibližoval.
"Cizí holky? Tahle je ale volná!" procedil skrz zuby.
"Ale kdeže! Ta je moje, už minimálně dva roky," stál od nich už pouhý metr.
"Udělej krok a přísahám, že tohle ostří se zbarví její krví!" Lory zadržovala dech, neodvažovala se udělat jediný pohyb. Zavřela oči a čekala na říznutí, když viděla, že se Thomas odhodlává k dalšímu kroku. Taky se dočkala. Špička nože se jí opravdu zapíchla do krku. Podlomila se jí kolena, poslední, co vnímala, byl vzteklý výkřik Thomase a následná bolestná grimasa Denise, kterého strefilo jakési kouzlo.
"Lai?" uslyšela čísi šepot, přicházel k ní z dálky. Pomalu a opatrně rozlepila víčka. Nad ní se skláněl dlouho neviděný obličej.
"Siri," zašeptala. Po tváři se jí rozlil úsměv, ten však nahradila ledová maska. Posadila se a sáhla si na krk. Po zranění nebylo ani stopy. Při pokusu o postavení zavrávorala. Sirius ji automaticky podepřel. Nestála o jeho doteky, ne teď. "Kde je?"
"Remus ho přemístil někam jinam," mávl uvolněně rukou.
"Já se neptám na toho parchanta, ptám se na Ady!"
"Co je s Adelaine? My mysleli, že je doma," zachmuřil se Sirius. Lory si bezmocně prohrábla vlasy.
"Není, ona... Ona byla mimo a chtěla jít do baru, uklidnit se. Já se jí snažila zadržet, ale neposlechla, pak sem z okna viděla jeho... a," gestikulovala, její hlas se začal posouvat do hysterické výše. "Vyběhla jsem za ní... On-on ji srazil k zemi a vrhl se na mě. Naposledy ležela tady," ukázala prstem k onomu místu.
"Lor? Ady tu nebyla, seš si jistá, že...," chytil ji za ramena Sirius. Šaty, které měl na sobě coby Thomas, mu byly těsné. Triko obepínalo jeho svalnaté paže a kalhoty mu končily nad kotníky.
"Nedělej ze mě cvoka, Blacku!" prskla mu do obličeje. "Vím, proč jsem šla ven!"
"Fajn," vztáhl ruce v poraženeckém gestu. "Počkáme na Remuse, třeba je s ním," sedl si na obrubník a hůlku si zastrčil do rukávu. Lorelai začal nervózně podupávat nohou. Očekávané prásknutí se ozvalo asi až po patnácti minutách.
"Konečně! Ti to taky trvalo! Kde máš Ady?!" vyjela na něj hned Lory. Remus, jehož Mnoholičný lektvar také vyprchal se zarazil.
"Ad? Ona měla být se mnou?"
"Sakra! Ady?!" zavolala do noci. Nic, žádná odezva. Sirius Remusovi šeptem vysvětloval to, co mu řekla Lorelai. Barva jeho pleti byla s každou sekundou světlejší.
"Třeba se vrátila domů?" pohlédla na kluky s otázkou v očích. Raději neodpověděli. Sídlištěm se opět rozneslo prásknutí, Lory zmizela. Ani ne za deset sekund byla zpět, v očích se jí třpytily slzy.
"Není tam," prodralo se jí přes rty.
"Kam měla v plánu jít?" snažil se zachovat chladnou hlavu Sirius. Ale i on měl o dívku strach.
"Do baru, toho, kde jsme byli včera," vzlykla.
"Jdeme tam," chytil ji za paži a i s Remusem se přemístili před podnik. Lory na nic nečekala a jako velká voda vtrhla dovnitř. Uvnitř se zastavila. Její výraz se změnil v překvapený. V baru zřejmě zrovna probíhala jedna ze soukromých akcí, takže by tam Ady stejně nepustili. Zklamaně vyšla zpět ke klukům.
"Možná na nás čeká?" navrhl Sirius. Lo ho spražila pohledem. Ale i tak u baru neotáleli. Hodinku ještě stepovali venku, než se Siri zeptal, jestli nemůžou jít dovnitř. Lory, která se klepala zimou, souhlasila. Dala si vařit vodu na kafe a zhroutila se do křesla.
"Stejně za to můžeš ty!" zašeptala zlostně. Ztichlým bytem se to však rozneslo slyšitelně. Sirius si vyměnil pohled s Remusem. Pochopili, na co naráží.
"Já?"
"Jo! Ty! Proč jste tady? Proč jsi ji zranil? Před celou třídou?!" vyjela na něj.
"A proč ona ublížila mně? A ty Siriusovi?!"
"Vy jste to nepochopili, že? Měly jsme dost kouzelnického světa i Voldemorta! Naše rodiny byly jedny z těch pronásledovaných, nechtěly jsme, aby vám ublížili! Proto jsme napsaly jen dopisy, nic víc. Pokud by došlo na loučení... Nic by jsme nedokázaly," setřela si slzu. "Teď je to všechno v háji! Ady je, kdo ví, kde a vy nás obviňujete ze zrady!"
"My vás? I ty Remuse! On nemůže za to, že zmizela!" nevydržel to Siri a zasáhl.
"Já... Promiň, já jen, mám o ni strach. Hodně velkej, od chvíle, co jsme odešly, mi byla velkou oporou. Pak se objevíte vy a všechno jde do háje! Naše jistota a těžce vybudovanej život, kterej nestál jen na tom, že...," hlas se jí zlomil, nemohla mluvit dál. Sirius k ní přiklekl a donutil ji, podívat se mu do očí.
"Dokázali bychom se o sebe postarat! I o vás, stačilo jediné slovo," šeptl. Zahleděla se do těch bouřkových očí. Je možné, aby ji Sirius Black pořád miloval?
"My to věděly, Siri, ale... Poté, co zabil naše rodiny... Útěk byl jedinou možností," schovala obličej do dlaní. Objal ji, opatrně, jako by se bál, že mu zase zmizí.
"Bude to dobrý," šeptl jí do vlasů. Při pohledu na Remuse pocítil divnou, skličující úzkost. Tušil, co se jeho kamarádovi honí hlavou. Lory po několika minutách v jeho náručí usnula.
"Kde může být?" zeptal se do ticha, přerušovaného jen klidným oddychováním Lo, Remus. Sotva však větu dořekl, dveře od bytu se otevřely. Lory vyletěla do sedu a mžouravě zaostřila ke vchodu. Zorničky se jí rozšířily.
"Adelaine Brixová?! Můžeš mi laskavě vysvětlit, kdes byla?!" vyjekla Lorelai, hlas byl plný úlevy. Po tváři ji stekly slzy radosti, že je kamarádka zpět.
"Já? A můžeš mi říct, kde jsi byla ty?" opáčila Ady. Bylo ale znát, že se jí také ulevilo. Než se dostala ke kamarádce, někdo ji prudce objal.
"Promiň za to, co jsem udělal v tý škole," ozval se jí omluvný šepot u ucha.
"Remusi?" hlesla a konečně se mu mohla po více, než půl roce zadívat přímo do jeho medových očí.
"Mohl bys ji pustit? Musíme si něco vyřídit!" odtrhla je od sebe Lory a stoupla si přímo před Ady.
"Tak, máš prostor na vysvětlení," snažila se o příkrý tón, nevyšel jí. Koutky úst jí začaly cukat. Ady si toho byla velmi dobře vědoma.
"Jak to vypadá, já hledala tebe a ty mě," pokrčila rameny. Pak už se obě rozesmály.
Božííííí. A do.....to jsem zase na řadě já? Se toho dopoledne zbavím a ráno, abych začala zase myslet. Výš jak to bolí Lupi. No dobrá půjdu o tom přemýšlet do postele, tak deset minut, že usnu. No nic........Doboru noc a hezké sny. Je to nádherná kapitolka. Dneska jsme si to užli. Kecali jsme se Snapi něco kolem 12 hodin a stále bylo o čem, že. Nebýt toho, že asi 8 hodin z toho jsme se naváželi jedna do druhé
No konec žvanění. Jdu vypnout PC a spát. Jo dodělala jsem layout, takže http://makina-lay1.blog.cz rozhodla jsem se je číslovat už mě to sralo, přemýšlet nad tím kterej to byl. Je to můj ofišn PS lay, tak se prosím jukni a já už držím .....ústa a jdu spát....volá mě 