Ano, je to tady... Epilog k povídce Děkuji, bylo to krásné...
Já si trochu zavzpomínám, když dovolíte... Je to první povídka, kterou jsem dokončila (nepočítám společné). Na začátku byl nápad, nápad na poslední kapitolu. A ta je teď tady. Postupně jsem se dopracovávala až k tomu, co jsem měla v plánu. Ty plány jsem kolikrát přehodnocovala a uvažovala, zda budou správné... Věřím, že ačkoli většinu z vás nepotěším, tak správné byly. Tuhle kapitolku jsem psala s jakousi lehkostí a zároveň s lítostí. Ano, ještě jsem uvažovala, zda to nezměnit, ale rozhodla jsem se stát si za svým. :o) Jedna kapitolka mého povídkového nebe se uzavírá... Zamávejte povídce, které jsem původně neměla v plánu se tolik věnovat, ale nakonec sem si ji moci oblíbila a psala ji s chutí. 21 kapitol, krásné to číslo...
So goodbye DBK
Věnování - Vám všem, kteří jste si tuto povídku oblíbili a vydrželi jste s ní až do konce. A hlavně těm, kteří nebyli "líní" zanechat koment. ;o)
Spešl věnování - Andy, která mě častokrát povzbuzovala, radila a dodávala mi tu potřebnou chuť a energii k psaní, i přesto, že jsem ji ne vždy kapitolou potěšila. Jseš prostě poklad Andy a... však víš. :o*
Arynce, které se zalíbila role Rachel, za rady a taktéž za povzbuzování. :o)
Jenny, Ivush a Maysie za to, že si tuhle povídku oblíbily a samozřejmě Tabby, Maki, Kai, Laile, Mel a Pol s Adri za jejich komentíky a podporu.
P.S.: Pusťte si video...
Fajn, já si jdu pro kapesník.... :´(
Severus vtrhl do dveří. Ochromilo ho dusivé ticho, které na ošetřovně panovalo. Lahvičku s lektvarem, který před chvílí získal, si přitiskl k hrudi.
"Není snad...," šeptl. Všichni na něj upřeli svůj zrak, nikdo nebyl schopen odpovědi. Jediný, kdo se ani nepohl, byl Remus. Křečovitě držel její dlaň ve své. Po tváři se mu řinuly slzy. Černovlasý chlapec překonal vzdálenost k jejímu lůžku několika kroky.
"Neříkejte, že už je to zbytečné ..."
"Severusi," hlesl bolestně Remus. Tón jeho hlasu ... bylo v něm tolik smutku a zoufalství.
"To ne! Nesmí, ona nesmí!" kroutil hlavou. Ztěžka dosedl na vedlejší postel a pohlédl na její tělo. Jeho duši zaplavila bolest. Tolik ji miloval, a i když věděl, že ona miluje jiného, představa, že už nikdy neuslyší její smích, že už si s ní nikdy nepopovídá, nic jí nesvěří ... bylo to nepředstavitelné. Ten pocit, tíživý pocit, který vás ovládne, když někoho ztratíte. Ten pocit, který vás zcela naplní a vy necítíte nic jiného než prázdnotu. Odešla...
"Ještě mě nemusíš pohřbívat, Seve," pokusila se Samy o vtip. Moc dobře ale věděla, že se její čas blíží. Její srdce pomalu přestávalo bít, její tep se zpomaloval. Remus už jí dlouhou dobu jen držel za ruku a nepromluvil.
"Probůh, Sam!" nadskočil, když zaslechl její slabý hlas. "Já... Mám ten lektvar!" natáhl ruku k madame Pomfreyové.
"Seve," zarazila ho tiše. "Moc si cením toho, že sis s tím dal práci, ale mě nepomůže," polkla slzy.
"O čem to mluvíš? Dělal jsem ho přesně podle návodu!" nechápal Severus. Zmateně pohlédl na Remuse. Ten ještě víc sklopil hlavu.
"Ano, podle návodu. A kdo ti dal ten návod?" smířlivě se usmála. Pochopil, na co naráží.
"Takže, to všechno... Dokážou nám zničit život, i když byli potrestáni? A znamená to, že ty... Že je konec?"
"Pro mě není konec, já jen půjdu dál," stiskla mu ruku. Poté pohlédla na ostatní, k tématu Joshe a Rachel se nevracela, nebylo jí to příjemné. Stačil ji výslech u Brumbála.
"My... Půjdeme," zamumlal Sirius. Sam na něj vděčně mrkla. Nechtěla je vyhánět. Věděla, že s ní chtějí být do poslední chvíle, ale musela mluvit s Remusem a Severusem o samotě.
"Ještě se vrátíte," hlesla. Postupně ji objaly holky. Nakonec i James se Sirim. "Mám vás moc ráda."
"Budeš nám chybět, hodně... Přísahám, že až zjistím, kdo zmrvil ten recept, tak se pomstím," sykl jí Sirius do ucha.
"Nech to plavat, tím už mi nepomůžeš," promlouvala k němu. Pak se na ně naposledy usmála. Holky rychlejším krokem opustily místnost. Věděly, že by svým pláčem Samy jen přitížily.
"Seve, vděčím ti za mnohé," zamumlala. "Seš dobrý člověk, nikdy na to nezapomeň," zatáhla ho za ruku, naklonil se k ní. Lehce ho políbila na tvář. V jeho černých očích se zaleskly slzy.
"Mám tě rád."
"Já vím... Jsem poctěna, že jsem tě mohla poznat blíž," jen kývl. Poznal, že je načase následovat její přátele. Samantha osaměla s Remusem.
"Remusi...," šeptla.
"Nic neříkej, prosím. Já... Nezvládnu to bez tebe Sam," přiklekl si k posteli.
"Ale zvládneš, máš Jamese, Siriho a holky. Přátelé jsou v těchto chvílích důležití a ty je máš," pohladila ho po tváři.
"Proč zrovna ty? Je to nespravedlivé," vzlykl.
"Dnes už není nic spravedlivé. Zlato, nedělej mi to ještě těžší, moc tě prosím. Všichni vkládali do toho lektvaru veškeré naděje... Už od začátku mohlo být jasné, že to není jen tak," objala ho. "Nastal můj čas. Neříkám, že se smrti nebojím, ale přijmu ji. A ty mi slíbíš jednu věc."
"Jakou?" otřel si tvář od slz.
"Nebudeš se trápit," rozkašlala se, Remus se natáhl pro sklenici s vodou, odmítla ji.
"Tohle ti neslíbím. Omlouvám se, ale tohle nejde. Po čase to možná utichne, ale vždycky budeš v mém srdci," políbil ji na čelo.
"Miluju tě," šeptla roztřeseně, slzám už se nebránila, nedokázala to. "Moc pro mě znamenáš, a ty to víš. Ukázal jsi mi něco, co jsem myslela, že nikdy nezažiju," hlas jí selhal. Oba věděli, že od odloučení už je dělí pouhé vteřiny.
"Samy, neopouštěj mě."
"Já nechci," oplatila mu obětí, jak nejsilněji dokázala. "Moc bych si přála zůstat, ale... Osud tomu chtěl jinak. Jsem mu však vděčná za tebe," konečně našla jeho rty a jemně ho políbila.
"Za všechno ti děkuju," hladil ji po vlasech.
"Ne, to já děkuju tobě," její tělo opouštěl život, jiskřičky z očí, které byly vždy plné radosti, se vytrácely. "Děkuji ti, Remusi Lupine, bylo to krásné...," vyklouzlo jí přes rty tichým šepotem. Poslední vydechnutí a pak už jen ticho. Ticho, které přerušil hlasitý vzlyk chlapce, jemuž se poslední slova dívky, jež z celého srdce miloval, vryla hluboko do duše. Věděl, že si tato slova, vyřčená z lásky, bude pamatovat do konce svého života... Děkuji, bylo to krásné...
"Ano, bylo."
Nyní stojíte na úplném konci této povídky... Chybí vám jen jedna věc - komentík. Zanechte ho, prosím, a rozlučte se tak s tímto dílkem. Napište mi, jak se vám líbilo, jaké máte pocity z této kapitoly a... Však to znáte. Já už se loučím a jdu posbírat ty kapesníky...
Přiznám se, že jsem tu poprvé, ale přesto to tu nemohu opustit. Už jsem přečetla 3 tvé povídky a i tak se od nich nemohu odtrhnout Zvlášť pak tahle, je tak krásná, dojemná... I když mám radši, když je v hlavní postavě Siri a špičkuje se s naší hrdinkou , tohle mě naprosto očarovalo - už je to potřetí, co jsem jí přečetla Vážně se ti moc povedla a já nevím, jak za to poděkovat
[101]: Wow, no, nějak nevím, co říct. Děkuju! Ale pro aktualizované povídky bys měla raději zabrousit na anden.mysteria.cz Každopádně opravdu moc děkuju za zájem a za pochvalu!
graciózní závěr!!! Já sice na smutné konce nejsem - a obzvlášt na ty, kde umírá hlavní hrdina, učitel na sloh povídal, že každý, kdo už neví co s příběhem, zabije hlavní postavu - prý něco o nedostatku jiných východisek, ale k některým příběhům to prostě patří =) tenhle je jeden z nich, a i když bych byla mnohem radši, kdyby to nakonec dopadlo dobře, nemůže být každá povídka happyendová, že... =D
Mám ráda tuhle písničku.Budu si ji asi už napořád spojovat s tvým nádherným příběhem.A teď tu brečím jako želva.Milá Enny,zase jsi se mi svou povídkou dostala pod kůži,do srdce a já jsem ti za to vděčná.
Moc se mi tvá povídka líbily, zápletka dobrá, vyvrcholení úžasné, nemám k tomu žádné "ale", moc se i povídka líbila.
Má poslední slova : Jen tak dál......
110Ta z Krabičky | Web | 2. června 2014 v 7:29 | Reagovat
Musí to být zajímavý pocit; vědět, že i po šesti letech se tvá povídka stále čte... Já osobně bych se asi propadla do země, protože na své výtvory třeba jen rok staré nejsem hrdá ani v nejmenším, ale... I když tahle povídka nebyla perfektní, já jsem si ji užila! Je docela radost pozorovat, když se autor lepší s každou kapitolou a to u téhle povídky rozhodně platí, ačkoliv byla přidávaná vcelku rychle.. Remus byl zlatíčko, Severus tak trochu mistr Yoda a Sirius byl zrovna ten věrný přítel, kterého bych brala taky!
Musím říct, že konec se mi taky líbil... Happy End by byl čirá naivita, vzhledem k tomu, jak k Samině nemoci bylo přistupováno od samotného začátku a ta věc s lektvarem na vyléčení té nemoci mi přišla jako dost zajímavý tah... Dala jsi lidem naději, ale pak jsi jim ji zase v jediné větě sebrala.
"O čem to mluvíš? Dělal jsem ho přesně podle návodu!"
"Ano, podle návodu. A kdo ti dal ten návod?"
Kláním se a tleskám... Ne každého by tahle argumentace napadla. I když ve mně stále tak trochu hlodá červík pochybností ohledně toho, že by ten lektvar přece jen mohl pomoct... Co kdyby... A ona ho ani nezkusila. Bylo tam vidět, že už definitivně Joshe odepsala...
No nic, to byl můj výlev k šest let staré povídce na blog, který je poslední tři měsíce neaktivní... No co, i kdyby sis to tu nepřečetla, já tu zanechám stopu a předně zaokrouhlím počet komentářů na krásných 110. Děkuji ještě jednou za pěkné počtení, u kterého jsem sice na začátku občas mhouřila očko, ale nakonec jsem byla spokojená! :)
Přiznám se, že jsem tu poprvé, ale přesto to tu nemohu opustit. Už jsem přečetla 3 tvé povídky a i tak se od nich nemohu odtrhnout
Zvlášť pak tahle, je tak krásná, dojemná... I když mám radši, když je v hlavní postavě Siri a špičkuje se s naší hrdinkou
, tohle mě naprosto očarovalo - už je to potřetí, co jsem jí přečetla
Vážně se ti moc povedla a já nevím, jak za to poděkovat
Tak, a teď si jen vybrat, kterou povídku dál...