10. dubna 2008 v 21:15 | Enny
|
Mno jo, já vím, že jsem psala, že tuto povídku pozastavuji a nic se na tom nemění, bcs to ještě pořád nemám moc promyšlené, ale na tuhle kapču mě něco napadlo, tak ji tu máte. ;o) K téhle povídce budou kapitolky kratší. :o)
Věnování - Jenny, které děkuji za trpělivost a Dudy, za to ZSV. :P
"Jenn? Půjdeš s námi?" zeptala se Lily jejich nové spolužačky milým hlasem. Jenny vyhledala bratrův pohled. Dodal jí odvahy.
"Jo, jasně," zvedla se z lavice a připojila se k holkám. Celou cestu do věže mlčky poslouchala jejich brebentění, sem tam se usmála, když pronesly něco vtipného. Byla ráda, že se na nic nevyptávaly, moc by jim toho o sobě zatím asi neřekla. Potřebovala čas.
"Fajn, volná postel je tahle u dveří," ukázala Lily na ustlané lůžko, když vešly do ložnice.
"Dobře, to mi vyhovuje," pousmála se Jenny a přešla ke svému kufru. "Tak... dobrou noc," popřála jim a zalezla si pod peřinu. Přes zatažené závěsy k ní doléhal tlumený hovor spolubydlících. Přivřela oči. Její mysl opět zaplavily vzpomínky. A i přesto, že se snažila je zadržet, neodkladně se vkrádaly dál a dál. Před zavřenými víčky se jí opět odehrálo vše, co se za tento rok stalo. To, kvůli čemu je vlastně zde. To, kvůli čemu přišla o přátele a dobrou náladu. Ne, už se nesmála tolik jako dřív. Něco takového vás totiž poznamená na celý život. Po tváři jí stékala slza, vytrvale se drala vpřed, aby na konci stejně zanikla v povlečení polštáře. Další už to nestihla, Jenny ji setřela dříve, než stačila dokončit svou cestu.
"Nesmíš na to myslet!" napomenula sama sebe. "Nesmíš se utápět ve smutku, jim už to nepomůže!" zabořila se hlouběji do polštáře a pokoušela se usnout.
"Pospěšte si! Honem! No tak, už se blíží!" rozlehl se přízemní budovou rozčílený hlas profesorky.
"Co se děje?" optal se někdo, v hlase strach a obavy.
"Není čas, Suzie, následuj ostatní!"
"Ale proč?" stále se vyptávala drobná dívenka.
"Protože..." nedořekla. V západním křídle se ozvala ohlušující rána. Spolu s ní se probudila i Jennyss. Vylekaně se snažila prohlédnout tmu, která v pokoji panovala. Dlaněmi křečovitě svírala peřinu, jako by jí právě ona měla poskytnout útěchu, oporu a bezpečí. Nesnášela tyto sny, ve kterých znovu a znovu prožívala ty chvíle, na něž se snažila zapomenout. Avšak věděla, že je nemožné z paměti vymazat něco, co se do ní zarylo hluboko, hodně hluboko a hlavně... napořád. Otřásla se, ani teplo přikrývky jí nepomáhalo. Po chvilce uvažování se rozhodla jednat a obnovit starý zvyk. Tiše vylezla z postele a zamířila ven z pokoje. Směrem ke chlapeckým ložnicím trochu zrychlila. U dveří s cedulkou sedmých ročníků se zastavila. Oddychla si, až když byla v místnosti. Zbývalo jen najít správnou postel. Věděla pouze to, že má bratr postel u okna, doma se o tom alespoň zmínil. Otázkou však bylo, které okno myslel. V místnosti byla totiž hned dvě. Trochu nadskočila, když se ozvalo hlasité zachrápání. Vzápětí i ospalý hlas.
"Červe, nechrápej!" Jenn se ušklíbla. James tedy spí na jedné straně okna a Peter u dveří. Teď se jen trefit do správný postele. Zadumaně si prohlížela ty zbývající dvě.
"Zlatá střední cesta," zamumlala tiše a zdráhavě přešla k posteli uprostřed. Opatrně odhrnula těžké závěsy. Spící chlapec klidně oddychoval. V té tmě Jenn nemohla rozeznat, jestli je to opravdu její bratr, přesto po chvíli rozmýšlení nadzvedla peřinu a vklouzla ke spáči. Ten se při zhoupnutí matrace zavrtěl a otočil čelem k ní. I když Jenn věděla, že by ji nevyhodil, kdyby se probral, ztuhla. Malý moment vyčkávala, nakonec se odvážila přisunout blíže k němu. Spokojeně zavřela oči. Tady se cítila v bezpečí...
Bouřkově šedé oči černovlasého chlapce si ráno nechápavě prohlížely nezvaného hosta. Hnědovlasá dívka měla jednu svou paži obtočenou kolem jeho pasu a hlava ji klidně spočívala na jeho hrudi. Ne, že by mu vadila její přítomnost, ale byl v pasti. Pokud se pohne, ona se probere a to nechtěl. Jednu myšlenku však nemohl vypudit z hlavy... Co dělá zrovna ona v klučičí ložnici, a co víc, proč leží zrovna s ním?
Podařilo se mu na moment odhrnout závěs, který bránil slunečnímu světlu proniknout dál. Budík na nočním stolku ukazoval teprve něco málo po sedmé, na vstávání tedy bylo času dost. Zřídkakdy byli kluci vzhůru před osmou. Otočil se zpět k dívce. Musel se pousmát. Paprsky slunce se jí vplétaly do vlasů a vytvářely v nich tak různě barevné odstíny hnědé. Netušil čím, ale zaujala ho. Jistě, viděl mnohem hezčí dívky, než byla ona...
"Remusi, Tichošlapa si vzbuď sám, mě se to nepovede," zabrblal James a vytrhl tak svým hlasem Siriuse z rozjímání.
"Siri...," přistoupil k jeho posteli Lupin a zarazil se v půli slova. Nevěřícně vytřeštil oči a neschopen slova ukázal nejprve na Blacka, potom na Jennyss.
"Já za to nemůžu!" šeptl Sirius.
"Co dělá u tebe?!" vyjel na kamaráda rozčileně ztlumeným hlasem.
"Jak to mám, zatraceně, vědět?! Vzbudil jsem se a ona už tu ležela!"
"Vstávej!"
"Hm, poraď mi, jak?! Jestli se hnu, probere se. Navíc... proč je vůbec v naší ložnici?" zaútočil nyní Sirius na Remuse.
"Asi...," protřel si Lupin oči. "Asi přišla za mnou a spletla si postel."
"Spletla si postel?" zopakoval pobaveně Sirius.
"Jo! A netlem se, za chvíli se probere. My to musíme udělat tak, aby si myslela, že se strefila."
"A co to změní?"
"Co? Víš, jak by jančila, kdyby se probudila vedle tebe?!"
"Nevím... z jakého důvodu by měla začít jan... Ne, ne, ne... tohle mi neříkej. To není pravda, Náměsíčníku, že ne? Ona je tvoje ségra?!" zasyčel Sirius, který si vzpomněl na neznámou dívku ve vlaku. A také až teď si uvědomil jejich podobu a společná gesta. Včera ve Velké síni tomu nevěnoval moc pozornosti. Remus sklopil pohled k zemi, vzorovaný koberec byl najednou zajímavější, než cokoli jiného.
"Kdo je čí ségra?" zapojil se do hovoru i James. "Teda, brácho, jsme tu první noc a ty už máš roště...," nedořekl, varovný pohled Siriuse byl dostačujícím důvodem zmlknout.
"Tady Remus nám zatajil to, že má sourozence," procedil Sirius skrz zuby, jeho situace mu nedovolala více komunikovat ani gestikulovat.
"Kluci, já... vysvětlím vám to, ale někde jinde, teď nějak musíme dostat Tichošlápka z jejího objetí," koukl na ně prosebně. Jamesovi se zajiskřilo v očích.
"Ok, já bych vás jednoduše vyměnil. Sirius vstane a schová se za závěs, ona se sice probere, ale první, koho spatří, budeš ty," naklonil hlavu. Remus už to chtěl mít za sebou, proto kývl. Sirius se začal pomalu hrabat z postele. Remus mlčky hleděl na svou sestru, dokázal si představit, jak by se tvářila, kdyby vedle sebe uviděla Siriho. Cosi hlesla ze spaní, víčka se jí zatřepala. To už ale Sirius stál, Remusovi spadl kámen ze srdce, nebezpečí, alespoň pro tentokrát zažehnáno.
"Remusi?" zašeptala.
"Jsem tady," přisedl si k ní. "A kluci... Ani slovo!" sykl ještě směrem k nim tak, aby ho ona neslyšela. Tichošlápek jen zakroutil hlavou a sklonil se ke kufru pro oblečení. Více to nekomentoval.
Ennyyyyyy já mám mega radost!!!!! Jujujujujujuju!!!!!!! Eh...já se asi nezvládnu uklidnit!!!! Předem ti strašně moc děkuju za věnování...tohle byla uplně...mega, skvělá, nádherná, božská, luxusní a tajemná kapitola!! Jsem straaašně moc ráda, že jsem hlavní postavou tvojí povídce!!!! A z týhle kapitoly jsem totálně odvařená...bys mě měla vidět=D Ou juuu...hajinkat v postýlce se Siriuskem!!!!=D=D Upa mega báječný!! Ty jo ...a ty náznaky....si mě uplně napnula, jsem jedna velká, banánová kšanda...ty náznaky tam, o mý minulosti...jsem fakt šííííleně zvědavá, co se z toho vyloupne!! A mám obrovitánskou radost, že jsi tuhle kapitolu dopsala....jo..a Remík jako brácha...super=) já fakt nemůžu....takže budu radši končit....naposledy, tuhle povídku ŽERU!! Prosím tě prosím moc moc moc o další kapitolu!! Doufám, že bude brzičko...jo a taky obdivuju, jak si mě dokázala vystihnout...fakt...obdivuju tebe, tvoje pisatelský schopnosti...
P.S: Moje závislost na této povídce stoupá do nekonečných výšin=D Tak mě moc nemuč jo?=)
P.S.S: Taky jsem moc ráda, že jsem Tě poznala. Doufám, že zas zopáknem!=D