close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Po zrušení blogu mě můžete nalézt zde: anden.mysteria.cz

Mějte trpělivost, bude trvat, než to tam s holkama zase zprovozníme/zaktualizujeme. :)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Without you

12. dubna 2008 v 12:35 | Enny & Jenny |  ◄JEDNORÁZOVKY►
Přináším vám další jednorázovku. Spolupracovala na ní se mnou JENNY. Moc děkuju, že ses do toho pustila, bcs moje nálada včera... :o*

Sedím na lavičce v potemnělém parku, jak dlouho už? Letmým pohledem zkontroluju hodinky nacházející se na mém levém zápěstí. Má zpoždění. Už půl hodiny. Nervózně začnu podupávat nohou. Dávám mu ještě pět minut. Pouliční světlo nad mou hlavu zabliká. Třeba mi chce něco říct, netuším...
Říká se, že když zabliká lampa, něco se přihodí. Nepatřím mezi ten typ lidí, kteří věří v každou pověru, přesto mi přejede mráz po zádech. Raději od svítilny odvrátím pohled a vstanu. Jako vždy, když jsem nervózní, začnu si kousat do rtu. Znovu se mrknu na hodinky. Jejich ručičky snad někdo očaroval, jinak si to neumím vysvětlit. Čas letí závratnou rychlostí.
Pětiminutový limit se chýlí ke konci. Rozhlédnu se po okolí, nikde žádná přibližující se postava. Povzdychnu si. Proč nikdy nedodrží to, co slíbí? Proč? Prohrábnu si vlasy. Z lavičky vezmu mikinu a pomalým krokem zamířím přes trávu na štěrkovou cestu. Kamínky pod mou vahou zakřupou. Mám ráda ten zvuk… Tak proč mě tentokrát nedokáže uklidnit? Chvěji se po celém těle, ale není to zimou. Spíš... já nevím. Mám takový zvláštní pocit. Možná, že se bojím, ale čeho? Není přeci důvod.
Nebo ano? Za zády zaslechnu čísi kroky, prudce se otočím. Ve stínu mohutného dubu kdosi stojí. Cítím na svém těle jeho pohled, vím, že se v mých očích objevil strach. Ale nadělám s tím něco? Ne, ne dokud budu na tomto místě a on mne bude sledovat. Nevědomky se otřepu. Pozadu začnu pomalu ustupovat k bráně, jedinému východu, který v parku je.
"Stůj." Trhnu sebou. Jediné slovo. Přesto mě dokáže zarazit. Pak... mnou projede vlna poznání, ten hlas přeci znám. Tak důvěrně ho znám.
"Robbie? Kde ses tu vzal, čekala jsem na tebe..." Zastaví mě uprostřed věty jemným zakroucením hlavy. Vyjde ze tmy a já konečně rozeznávám rysy jeho tváře. Ano, opravdu je to on.
"Ellie...musím ti toho tolik říct."
"Nemyslíš, že už je na vysvětlování pozdě? Kolikrát, řekni, kolikrát jsem ti dala šanci?! Co?" vyjela jsem na něj, ani nevím proč. Normálně mám celkem klidnou povahu, ale teď... Jako by mne něco nutilo to říct tímto tónem. Byla jsem zmatená. Z mého chování, z něj... Náhlý popud mě přinutil mu pohlédnout do očí. Tolik smutku a zoufalství... Může se to všechno vůbec nashromáždit v jednom člověku?
"Já nevím. Mockrát. Tisíckrát, možná milionkrát. Mrzí mě to, Ell. Že jsem pokaždé zklamal. Mrzí mě to, odpusť mi, prosím." Jeho slova zchladí můj hněv. Místo zlosti mě teď naplňuje lítost.
"Ty mi promiň. Moje neustálý výčitky." Promluvím tiše. Jenom se lehce pousměje.
"Ty se neomlouvej." Zatoužím po jeho obětí, chci se mu schoulit do náruče. Zkusím udělat krok...a ono to nejde! Nemůžu se hnout z místa.
Nechápavě k němu zvednu zrak. Jeho jiskřivě hnědé oči jsou nyní jako bez života. Opět mne zamrazí, když si tuto skutečnost uvědomím. Zkoumavě si mne prohlíží.
"Robe, co se děje?" zeptám se. Hlas mi přeskakuje, jako by i on tušil, že něco není v pořádku.
"Mám tě rád, Ellie. Já... opravdu jsem chtěl přijít v čas. Tak moc jsem si přál, abych tě tentokrát nezklamal, ale stalo se něco, s čím jsem nepočítal." Utrápeně sklopil hlavu.
"Co se sta..." Nedokončila jsem větu. V kapse mi zavibroval telefon. Omluvně jsem pohlédla na hnědovlasého muže přede mnou a stiskla tlačítko pro příjem.
"Ano, Jess?" Pokusím se o veselý tón. Z toho, co mi kamarádka sdělí mi vhrknou slzy do očí.
"Zlato? Copak je?" Dolehne ke mě z dálky jeho hlas. Nevěřícně zabodnu své modré oči do těch jeho. Jako náměsíčná zavěsím a pomalu spustím paži.
"Mrtvý..." Tohle slovo sklouzne z mých rtů a ztratí se, neznámo kde. Vstřebá se do větru, který šumí v korunách stromů, ztratí se ve hvězdách, které září na temné obloze, zmizí, bez ozvěny. Stejně, jako muž, stojící přede mnou. Pomalu se vytrácí, přes slzy, které zaslepují moje oči stihnu zahlédnou matně jeho rysy, potom už nic. Kolem mě je prázdno. Vakuum, mám pocit, že se dusím. Klesnu na kolena a tulím se do klubíčka. Už nikdy ode mě neuslyší tu jedinou větu, kterou jsem mu tolik chtěla říct. Miluji Tě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dianikaa Dianikaa | Web | 12. dubna 2008 v 12:35 | Reagovat

peknýýý bloček upa supaa bloqqq!!!

2 Maysie Maysie | Web | 12. dubna 2008 v 16:34 | Reagovat

Krásný, ale ten konec, já to nechápu... teda, chápu..že někdo umřel... ale kdo kdo? xD

3 Peťka Peťka | E-mail | 12. dubna 2008 v 20:48 | Reagovat

je to mooc krásný!!!ale má to docela otevřenej konec xD kdo tam umřel??a jakto že se Ellie nemohla pohnout z místa??:-))jinak se to moooc povedlo!!!

4 TerezQa TerezQa | Web | 12. dubna 2008 v 22:06 | Reagovat

Je to pěkný...Dneska jsem viděla film Edith Piaf, tak mě napadlo že si ho tak holka jako jenom představovala Ale ona tam nebyl a pak jí kámoška zavolala že je mrtvej...Neni to tak? Ono to v tom filmu takhle bylo,tak jestli sji se třeba nenechala inspirovat :)). Kdyžtak mi napiš na blog,jak to mělo být správně ;)).

5 Abigail Abigail | Web | 12. dubna 2008 v 23:38 | Reagovat

Tak já to bohužel asi chápu :'-( Fňuk... Tohle slovo začínám mít ráda... Proč mi to přijde trochu moc reálné? Trochu se mi to svazuje dohromady... Díky bohu jen v povídkách...

Víš já nechápu proč, ale do toho kluka jsem se zamilovala během prvních pár vět a ten konec byl potom o to horší... Je to úžasné, skutečné, povedené, to říkám ač tenhle druh nemusím, ale použiju větu své kamarádky, něco veselejšího by nebylo? Tohle mi připomnělo moc věcí...

6 TerezQa TerezQa | Web | 13. dubna 2008 v 10:13 | Reagovat

No tak to jsem ráda,že jsem to správně pochopila xD. Máš vážně talent...

7 Nera Nera | Web | 11. června 2008 v 15:31 | Reagovat

mYslím, že to chápu...a je mi z toho...hm...zvláštně...je to napsané tak....sakra...kde jen se poděly ty pitomé slova?? Utekly s větrem??

8 Sarbonne Sarbonne | Web | 26. června 2008 v 11:33 | Reagovat

tohle je fakt dobrý. jako že chválím máloco-tohle je fakt dobrý.

9 Elliot Elliot | Web | 28. listopadu 2008 v 17:06 | Reagovat

Co říct? Myslím že jsem se opravdu nespletla když jsem si vybrala tuhle stránku. Hezké a ten konec?? Otevřené konce miluji, ale nemyslím tím že tenhle byl otevřený, spíš nedáváš jasně čtenáři najevo co si mám myslet. Příběh má jen naznači, má rozvíjet fantazii a myslím že to tenhle dělá dokonale. Myslím si taky že ostatní přede mnou to už řekli dost jasně. Povedené.

10 Lucillia Lucillia | Web | 2. února 2009 v 13:27 | Reagovat

Brr... úplně mi přeběhl mráz po zádech když jsem pochopila! Hezky vystižené a fakt nečekané. Teda alespoň pro mě. Předpokládala jsem, že z něj vypadne nějaké děsivé tajemství... Jako že třeba není člověk. Že je vlkodlak nebo tak... Páni... Nakonec opravdu nebyl člověk... Jak blízko jsem byla... Moc pěkný příběh.

11 drow drow | Web | 9. listopadu 2010 v 20:13 | Reagovat

Tohle se ti moc povedlo...máš talent vyvolat v čtenáři zájem a zároveň nechat otevrený konec...super, díky ;)

12 Zasněná* Zasněná* | Web | 21. května 2011 v 13:26 | Reagovat

To bylo nádherné, tak dojemné. Mám z toho husí kůži a taky nemám daleko k pláči.
Máš talent, je to doopravdy překrásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 


© 10/2007-2018 (prostě už je holt starouš :D)
Obsah tohoto blogu je zakázáno kopírovat bez předešlého uvědomění majitelky! A nejspíše ani po něm.