Dívka s rozčepýřenými vlasy vyrazila ze společensky co nejrychleji. Věděla, že oni už tuší, že se s ní něco děje. Třeba už jim dnes bude moci vysvětlit důvod svého chování. Pořád se cítila trochu provinile, když se dotkla kulatého předmětu, který poklidně ležel v její kapse. Nemohla ale jinak. Snad to bude jen něco, co neovlivní jejich životy a ona už se nebude muset stresovat a lhát jim do očí. Konečně dorazila před vchod do ředitelovy pracovny.
"Vánoční puding!" pronesla heslo, chrlič jí uvolnil cestu. Pomalu vystoupala až nahoru.
"Poslední minuty nevědomosti…," pomyslela si hořce a zaklepala na dveře. Na pozvání vstoupila dovnitř. Brumbál seděl za stolem, čekal na ni.
"Dobrý večer, Hermiono," pokynul jí a vlídně se na ni usmál.
"Dobrý večer, pane řediteli."
"Myslím, že by bylo lepší, kdyby jste se posadila," ukázal na pohodlné křeslo. "Aby jste věděla, byl jsem vaším dopisem překvapen. Nejen jím, ale hlavně jeho obsahem. Avšak zda bylo správné tajit vašim přátelům to, co jste objevila… Na to přijdeme až nyní. V každém případě se o tom musí dozvědět. Věc, kterou jste přinesla, může být úplná banalita, ale také… Jak sama víte, vždy je ještě i druhá strana mince," pousmál se, Hermiona přikývla a ztěžka polkla. "V dopise jste mi vše vysvětlila, chtěla by jste ještě něco dodat?" zakroutila hlavou.
"Dobrá, myslím, že je na čase, abychom se dozvěděli, co skrývá. Dáte mi ji, prosím?" Hermiona sáhla do kapsy a vytáhla skleněnou kuličku. Seděla jí přesně do dlaně. Když jí podala Brumbálovi, jasně se na chvíli rozzářila, jako by věděla, že její tajemství bude za okamžik odhaleno.
"Pane profesore, ale jak...?"
"Jak se dozvíme, co potřebujeme? Harry vám nic neřekl?"
"Asi ano, ale já se zabývala spíše touto věštbou, takže jsem ho moc nevnímala…," přiznala se. Brumbál se usmál.
"Chápu, stačí ji rozbít... tedy je to bezpečnější, nikdo jiný ji pak nebude moct vyslechnout. Leda by vám nebo mne vlezl do hlavy. Jste připravena?" při pohledu do jeho modrých očí se uklidnila.
"Samozřejmě."
Brumbál vzal věštbu ze stolu a přešel doprostřed místnosti. Pak ji upustil. V okamžiku, kdy dopadla na kamennou zem, roztříštila se. Skleněné kousky se rozlétly po celé místnosti. Hermiona pohlédla na ředitele s očekáváním. Ten jen kývl hlavou k místu, kde věštba dopadla. Podívala se tam, v očích se jí objevilo překvapení.
Uprostřed pracovny postávaly dvě starší ženy. Po chvíli dusivého ticha se ředitelnou rozlehly jejich zastřené hlasy. Doplňovaly se a vše do sebe zapadalo jako skládanka, kterou jako by řešily před očima dvou přihlížejících. A i přesto, že slova byla srozumitelná, naplnil Hermioninu hlavu zmatek. I poté, co se postavy obou žen rozplynuly a pracovnou se rozhostilo ticho, stále zírala na místo, kde je viděla naposledy.
"Co... co to přesně znamená?" zvedla konečně oči k Brumbálovi. Ten se tvářil... ustaraně. To nebylo moc dobré znamení.
"Pamatujete si přesně, co jste zde dnes slyšela, slečno Grangerová?" zeptal se jí tiše. Kývla. "Vím, jak je to pro vás těžké, ale situace je vážnější, než se dalo předpokládat, a proto vás musím požádat, aby jste nikomu opět nic neříkala."
"Já to ale nevydržím! Už takhle mě to stálo hodně přemáhání a sil, abych jim to neřekla! To to nesmí vědět ani oni?! Jsou přeci součástí toho… všeho!" Brumbál smutně zavrtěl hlavou.
"Mám pro vás jedno řešení. Pošlu vám ho do ložnice. Myslím, že víte, jak se zachází s myslánkou?"
"Ano, četla jsem o tom," svěsila ramena.
"Dobrá, pomůže více než si myslíte," usmál se na ni. "Pokuste se přemýšlet nad tím, co jste dnes slyšela."
"Pokusit?! Nebudu dělat nic jinýho!" vydechla zoufale.
"Pro dnešek se rozloučíme, až bude čas, budete jim smět prozradit vše. Tu chvíli poznáte, nebojte. Musíte jen myslet na to, co zde bylo řečeno. Prozatím nashledanou, Hermiono," dodal už klidně.
"Nashledanou," rozloučila se.
"Kdyby to záleželo na mne, dovolil bych vám to prozradit. Možná, že by se ani nic nezměnilo, ale to nemůže vědět ani jeden z nás," zastavil ji ještě unaveným hlasem. Dívka se na ředitele otočila a chvíli si ho přemýšlivě prohlížela.
"Máte pravdu. Třeba by to mohlo změnit běh událostí," zašeptala, zavřela za sebou tiše dveře a vydala se zpět do Nebelvírské věže.
"Hermi?" zastavila ji před vchodem Francis, zřejmě na ni čekala.
"Ano?" zareagovala mdle.
"Je všechno v pohodě? Přijde mi, že tě něco trápí," začala opatrně černovláska. Hermiona přivřela oči a povzdechla si.
"Víš, Fran, je mi jasné, že máte nějaká podezření," nadechla se. "A oprávněně. Něco mě trápí, jak jsi řekla, ale v tuto chvíli… není příhodný čas k tomu, aby jste se to dozvěděli, i přesto, že se to týká i vás."
"A přijde ten čas někdy?"
"Ano, měl by," mírně se pousmála. Frany tedy jen kývla a více nevyzvídala. Řekla heslo a obě vstoupily do společenky. "Ahoj zítra," šeptla Herm směrem k Frany a přidala do kroku.
"Hermi! Kde jsi byla? Co se stalo?!" snažila se jí zastavit Ginny. Neposlouchala ji, vyběhla do pokoje a zamkla za sebou. Francis zůstala stát pod schody a s našpulenou pusou uvažovala o tom, co se dozvěděla.
"Půjdem na večeři, ne?" otočila se po chvíli na zaražené přátele a obdařila je úsměvem. Kluci jen neurčitě kývli a postavili se.
"Prozradila ti něco?" chtěla hned vědět Ginn.
"Ano i ne," odpověděla vyhýbavě. "Vlastně jen to, že se to sice týká i nás, ale není vhodná doba na to, abychom věděli víc," pokrčila rameny. "Myslím, že na ni nesmíme tlačit. Určitě musí mít nějaký dobrý důvod k tajnůstkaření, když nám to ještě neřekla," zareagovala dřív, než se Ginny stihla zeptat na něco dalšího.
"Máš pravdu," souhlasil Harry. "Pojďte už," popoháněl je k odchodu. Už déle neotáleli a společně se vydali k Velké síni.









































Paráda Enny, už jsem se lekla, že k tomu nedojde =c))) heh, upřímně jsem ani nečekala, že tam budeš mít čas něco psát, natož že bys přepsala Mrože.
Ale tahle kapča se fakt povedla, i když mám takový pocit, že jsi ji moc nezměnila =c))všeimla jsem si akorát, žeti tam někde chybí háček nad e, ale to je detail. skvělá práce holka, jen tak dál.
jo a nauč se fr konverzu - ten popis, ve čtvrtek nebyla A-CH ve škole, tak si to zítra vynahradí. chjooo