
Začíná trochu netradičně, zvláštně, jinde. xD A jelikož se potřebuji k něčemu dokopat, urychlila jsem trochu *VÍC* děj. Já bych se tam totiž jinak nedostala. =DTu ohranou věc, která je čeká, berte s rezervou. =D Prostě to potřebuju pro děj.
Popřeji vám, aby se kapitolka líbila (konec je děsně sladkej xD) a moc by mě potěšilo, kdyby jste napsali komentík.
"To beru! Prohraješ..."
3. Zmiňované překvapení
"Znamení!" zasyčel onen hlas slastně a jeho majitel se prstem dotkl odkryté ruky. Muž na zemi se musel ovládat, aby nevykřikl.
"Ale Červíčku, musí to pro tebe být pocta, když se tě dotýkám, abych svolal tvé druhy! Nebo se mýlím?!" V otázce se ozvalo pohrdání.
"Ne, jistěže ne, můj Pane. Jsem vám nesmírně vděčný..." vykoktal tázaný pokorně. Jeho pán se uchechtl. Červíčkovi z toho zvuku vstávaly všechny chloupky na krku.
"Vstaň a zařaď se do kruhu, už přicházejí." Poslechl, nechtěl být trestán. Pohlédl na oblohu, měsíc halily husté mraky. Na mýtině byla tma, ale i přes ni mohl rozeznat blížící se postavy. Smrtijedi se postupně přemisťovali do blízkosti svého Pána. Každý z nich okamžitě po příchodu zabral své místo v kruhu, bez řečí, co nejtišeji.
"Vítám vás, Smrtijedi! Doufám, že nesete dobré zprávy?!" Nikdo nepromluvil.
"Nikdo neodpoví?!" zeptal se vztekle, jeho rudé oči plály.
"Nenašli jsme ji," řekl kdosi potichu.
"Jak to myslíš, Bello?!" Vztek v něm rostl, měl chuť mučit. Přistoupil k ní blíže.
"Prohledávalo nás to pět, nebyla tam... Zmizela." Odhodlala se znovu promluvit Smrtijedka.
"Jak mohla zmizet?!" zařval. Pár postav se zachvělo, několik trochu ustoupilo.
"Možná se rozbila, můj Pane...," zašeptal kdosi.
"Co jsi říkal, Severusi?"
"Mohla se rozbít. Dokonce je to velice pravděpodobné. Zničili tam skoro všechno, sám jste tam byl."
"Rozbít... Víte vůbec, co to znamená, vy tupci?!" opět ho vytočili k nepříčetnosti. To že byli jeho věrní stoupenci?
"Na druhou stranu, je to váš problém, týkalo se to vás!" zašklebil se. "Teď si to můžete zjistit, kde chcete! Ale budete to vědět! Jakoby nestačilo, že jste zničili mou věštbu!" z úst se mu vydral divoký smích. "Nyní je to ale nebezpečné pro vás. Že, Eleno? Mohla by jsi vyprávět!" oslovená sebou trhla. Nakonec přikývla.
"Bohužel jsi neslyšela celou věštbu, stejně jako Severus v mém případě... K čemu nám bude to, že se má vše odehrát za úplňku, když nemáte ani ponětí, o které noci je řeč?!"
"Pane, dělali jsme tehdy, co bylo v našich silách!" vyjekla Elena.
"Asi ne, když se jim podařilo ukrýt ji a zároveň vás odhalit! V těchto chvílích mám pocit, že jste k ničemu!" Nyní už opravdu řval. Všichni mlčeli jako zařezaní. Až na...
"Pane, co bude s uvězněnými? Co bude s mým manželem?" vystrašeně šeptla blondýna, ruce křečovitě přitisknuté k hrudi. Dlouhý moment na ni zíral.
"Přistoupíme k dalšímu bodu porady," sykl vztekle. Byl pevně rozhodnut si to s nimi vyřídit později. Až budou opět všichni.
Září už se pomalu chýlilo ke konci. Zima sice ještě byla daleko, ale chladný vítr a deštivé počasí nenechaly nikoho na pochybách o tom, že léto definitivně skončilo. Jedinou venkovní aktivitou se stal famfrpál. Všechny družstva se snažila trénovat co nejvíce, jelikož první zápas se neodvratně blížil.
"Ahoj. Jdete se posilnit před tréninkem?" Harry přikývl, navrhl jí, ať se přijde podívat a pousmál se, když kývla na souhlas. Ron naopak vypadal, že usne ve stoje. Ginny do něj žduchla, aby se probral. On ztratil rovnováhu, a kdyby ho Fran nezachytila, upadl by. Pár přísedících se zasmálo Ronovu výrazu. Ten na ně vyplázl jazyk a zlostně pohlédl na svou sestru. Ginn jen uličnicky pokrčila rameny a zabrala místo naproti Harryho.
"Zábava započne v šest hodin večer, oficiální konec...," spiklenecky na studenty mrkl. "je stanoven na půlnoc. Nezbývá mi, než vám popřát hodně štěstí při výběru partnerů a partnerek. Nyní, dobrou chuť." Sedl si zpět na své křeslo. Místností se začalo rozléhat vzrušené bzučení hovoru a dohadování se.
"A s kým jiným?" poškádlila ho trochu. Harry si oddychl, tohle bylo o hodně jednodušší než minule. Otočil na Rona. Ten pořád mlčky seděl a zaraženě hleděl na Hermionu. Jeho obličej vystřídal snad všechny barvy červené.
"Rone? Jsi v pohodě?" pokusil se Harry, Ginny se za ním pobaveně šklebila. Ron přikývl. Kradmo pohlédl na Hermionu, ta se jako na schvál věnovala jen svému talíři a poslednímu kousku chleba. Harry to pochopil. Poplácal ho po rameni.
"Jen do toho, kámo," šeptl a povzbudivě se na něj usmál. Ron se rozhlédl, nakonec se odvážil Hermionu oslovit.
"Hermio... Hermiono?" vyslovil a nejistě jí poklepal na záda.
"Jo, Rone?" zeptala se jako by nic. Zrzek znejistěl.
"Já - myslel jsem - jestli by jsi. Uf. Jestli by jsi šla na ten ples se mnou?" Jeho uši teď byly úplně rudé. Dívka se trochu škodolibě pousmála.
"Nó. Když si vzpomenu, jak si se choval k Padmě."
"Ale to bylo... To přece bylo kvůli..." Pozvedla obočí. Věděla, kvůli čemu to bylo, jen to chtěla slyšet od něj.
"Kvůli tobě, přece!" sykl tak tiše, že ho mohla slyšet opravdu jen ona.
"Když ses tak hezky přiznal, půjdu." Usmála se na něj a zvedla se k odchodu.
"Počkej. S kým myslíte, že půjde Malfoy?" zeptal se Harry.
"S kým asi? S Parkinsonovou. Vsadíš se?!" dodal už uvolněný Ron posměšně. Do rozhovoru se připojila Fran. Andy na ni v prvním momentě vyvalila oči.
"Já se vsadím!" pronesla rozvážně. Ron na ni chvíli zíral, pak se rozzářil.
"Fajn, o co?"
"Když půjde s někým jiným - splníš mi tři přání, pokud možno v mezích normálnosti. A když ne..." tvářila se, že přemýšlí.
"Splníš mi je ty." Blýsklo se mu v očích.
"To beru! Prohraješ..." Postavila se.
"Nee, ty prohraješ!" křikl za ní Ron. Fran jen zakroutila hlavou a vydala se za Hermionou, která se smíchem odcházela.
"Počkej." Doběhla hnědovlásku.
"Co zas chystáš, Fran, hm?" optala se jí Hermi. Měla pocit, že za tím bude nějaká kulišárna.
"Nic... to bude překvápko." Odpověděla kamarádce trochu zastřeným hlasem. "Snad se to povede," rozesmála se. Pomsta bude... sladká. Hermiona na ni pobaveně pohlédla a chytila jí pramen vlasů, který ji začal nekontrolovatelně poletovat kolem tváře. Fran se na ni děkovně zašklebila a odběhla pryč.
"Necháme se teda překvapit," povzdechla si Herm a zamířila ke kabinetu profesora obrany. Měli si promluvit už dávno, byla ráda, když navrhl dnešní schůzku.
"Říkáte tedy, že se je pokusí vysvobodit?"
"Ano, pane řediteli, chce nás mít po svém boku v co největším počtu. To, co se před prázdninami odehrálo na Ministerstvu mu moc nepomohlo."
"Jak toho chce docílit? Pokud tedy... Už si získal mozkomory na svou stranu?"
"Bohužel, většinu již ano." Hleděli si do očí. Věděli, co to znamená.
"Probírali jsme ještě něco, Brumbále," řekl Snape naléhavě a sedl si do křesla.
"Proč jsi se nepřišla podívat na trénink?" vyjel Ron popuzeně na Hermionu, která právě prolézala otvorem.
"Já za to nemůžu, chtěl se mnou mluvit profesor Krum." Odsekla mu. Měla dost zbytečných otázek.
"Jo? A o čem tak? Uspořádáte si ples?" hleděl na ni rozhořčeně.
"Ne! Proč si něco takového myslíš?" zarazila se, avšak rozhodla se to neřešit. Ani si k nim nesedla, šla rovnou do ložnice.
"Proč jí všechno tak vadí?" dodal dotčeně Ron. "Jdu se převlíct." Odpochodoval nakvašeně ke schodům. Fran, kolem které Hermiona rychle proběhla, sešla dolů se zamračeným výrazem ve tváři.
"Nepůjdem se taky projít?" zeptal se Harry Ginny. Ta přijala. Prolezli obrazem a vydali se na školní pozemky. Pomalou chůzí došli až k jezeru.
"Stejně se mi zdá, že se změnila. Hodně změnila..."
"Jo. Už se skoro neučí, teda, pořád patří mezi nejlepší, ale...," zamyslel se Harry.
"Doufám jen, že nám někdy řekne, co jí žere." Pronesla Ginn a zamávala dívce sedící u jezera kousek od nich.
"Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude učit nejlepší chytač na světě," zakřenila se.
"To mě taky ne, ale jde mu to. Na to, že v Kruvalu brali jen černou magii." Chvíli šli v tichosti.
"Harry, uvažoval jsi o tom, že by jsme zase obnovili Armádu? Jo, já vím, že Krum preferuje praktickou výuku, ale i tak. Pro zopakování. Bylo by to fajn." Zastavila se a čekala na odpověď. Přemýšlel o tom.
"A proč vlastně ne? Nebezpečí hrozí pořád." Usmál se na ni spiklenecky. Dívali se jeden druhému do očí. Harry pocítil touhu políbit ji. Sklonil se k ní a blížil se k jejím ústům. Ginn neustoupila ani o píď, jen dychtivě čekala na to, až se konečně odhodlá. Nemusela čekat dlouho. Bylo to úžasné. Tak šťastný ještě nebyl ani jeden z nich. Ginny ho chytila kolem krku. Celým tělem jí projel pocit, jako by jí v břiše poletovalo hejno motýlků....









































Ou, tak to dík za věnování:)) Nádherná kapitola!! Z toho začátku mě mrazilo...a ten konec...nad tím jsem se rozplývala:) Já už nevím jak ti tuhle povídku chválit...j naprosto nepřekonatelná, jsi obrovská šikulka :*