close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Po zrušení blogu mě můžete nalézt zde: anden.mysteria.cz

Mějte trpělivost, bude trvat, než to tam s holkama zase zprovozníme/zaktualizujeme. :)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

7.kapitola: Svět se mění

12. října 2008 v 0:00 | Enny & Mel |  Ad augusta per angusta - já a Melinka
Zítra zase škola, tak tu máte na oddych kapitolku k AAPA.
Jsme na ni s Melinkou opět pyšné! =D
Rambíček je teď ale ve Skotsku, tudíž se o zveřejnění staráme My, císař Ennulín, hlava pomazaná. =D (neřešte =D)
A řeknu vám, to společné psaní každé kapitolky na ajsku... =D Velice výhodné! =D




"Zpomal, kámo," oslovil mě na chodbě před společenkou Draco. Protočil jsem oči. Teď jsem na něj opravdu neměl náladu. Za chvíli jsem měl další schůzku s Grangerovou a nechtěl jsem ji nechat čekat. Ani nevím proč.

"Draco," pokusil jsem se o přátelský tón. V hloubi duše jsem ale kypěl vzteky. Rozhodně nezapomenu na to, jak mě prásknul Pánovi.

"Hej, kam tak fáráš?" Asi jsem ho přesvědčil mým tónem. Chytl mě kolem ramen jako můj kámoš. Jeho laxní chování mě vytáčelo ještě víc.

"Jen pochůzka," odvětím suše a doufám, že ho odradím.

"Bezva, měl jsem v plánu to samý. Určitě ti nebude vadit, když se připojím, viď?" Dělá si srandu? Otočím se k němu čelem. Cosi v jeho očích mi nedovolí odporovat.

"Jistě, že ne," odtuším a vykročím.

"Mám pár otázek." Dracův hlas už není tak přátelský.

"Tak si je užij, řeknu mu už naštvaně. Boha, co si myslí? Že ho budu poslouchat? Draco se pootočí a ani ne v sekundě už na mě míří hůlkou.

"Myslím, že si mě vyposlechneš, i když nebudeš chtít, příteli." Ou, takže už jsme přátelé. Hmm, to jsme byli kamarádi, teď tohle. To si ho pak rovnou můžu vzít. Super.

"Opravdu?" Snažil jsem se zachovat klid.

"Jo, podved si mě, Blaisi, a proto by bylo lepší, kdybys začal spolupracovat," zasyčel.

"Já tě podved? Já se jen bránil! Sakra, Malfoyi, mohl jsem bejt mrtvej!" oplácel jsem mu rozzuřeně.

"Naděláš," mávl rukou. "Musel jsem vytáhnout nějakej trumf."

"To já pak taky. Nemáme si co vyčítat."

"Že ne? Se mýlíš. Kdybych tě neznal, tak bych si myslel, že jsi se přidal na jejich stranu," začal Malfoy svou písničku.

"Já? Si si šlehl nebo co? O co ti vůbec jde? Kdyby jsi mlčel, tak máme klid. Nedal nám přesný čas na splnění úkolu. Mohli jsme to vyřešit až potom, chápeš? Ale ty jsi mě sprostě podrazil! Jak by ti bylo, kdybych to udělal já tobě?" zvyšoval jsem hlas. "Kurva, dej tu hůlku dolů, ještě si ublížíš!" štekl jsem. Tiše zavrčel.

"Uvažuj o tom, co meleš, Zabini!" Přistoupil ještě blíž a hůlku mi zabodl do hrudi. "Měl jsi mi říct, o tom plánu s tou mudlovskou šmejdkou!"

"Je to Grangerová!" prskl jsem. Dracovi se blýsklo v očích.

"Tak Grangerová," zkřivil tvář. "Netajíš ještě něco?"

"Dej mi pokoj!" srazil jsem mu ruku dolů. "I kdybych tajil, tobě to může být ukradené. A neboj se, nic s ní nemám. Je to jen další informátor," vítězně jsem se usmál.

"Jen aby byl hodnověrný," dodal posměšně.

"O to se nemusíš bát. Na rozdíl od tebe, pro našeho Pána aspoň něco dělám." Tohle vždycky zabere, podrýt jeho autoritu a všemocnost.

"Co si to dovoluješ?"

"Ale no tak, Draco. Kdyby jsi měl jiné příjmení, ani by jsi nemohl stát tak blízko. Za všechno, co máš, vděčíš svému otci. Jen se vezeš na jeho slávě."

"Moc si vyskakuješ!" Hůlku mi znovu přitlačil k hrudi, silněji než předtím.

"Nechme toho. Mám Grangerovou, ty si sežeň někoho jinýho. Najdi si svůj klíček ke štestí," šeptnu. Je rudý vzteky až za ušima. Výborně!

"Ta šmejdka ti nebude sloužit věčně," posměšně se ušklíbne.

"Možná ne. Kdo ví? I přesto mi ale poslouží. Pro mé cíle je dostačující. Víc než to," dodám tišeji, když si vzpomenu na naše schůzky.

"Snad se z tebe nestane mudlomil," chladně se zasměje. Výraz v obličeji ho však prozradí.

"Neříkej, že mi závidíš?" začnu se smát já. Ale když si vzpomenu na jeho liánu… Ani se mu nedivím. Grangerová má alespoň něco do sebe.

"A co bych ti měl jako závidět? Však uvidíme, kdo bude lepší," ušklíbne se.

"Vyhrožuješ? Jistě, že já. A pokud něco někde kecneš, zabiju tě, ty šmejde!" Otočím se k odchodu. Nudí mě. Nevěřím, že jsem se s tímhle imbecilem mohl vůbec bavit. Kupodivu nic nenamítá a já v klidu dorazím až ke Komnatě. Je jasné, že tam dneska byla dřív a místnost tedy bude zařízena podle ní. Uvidíme, jaký má styl. Otevřu dveře a vstoupím. Jediným zdrojem světla jsou svíčky a oheň v krbu. Přimhouřím oči a snažím se zaostřit. Hermionu najdu stojící u okna. Asi si nevšimla, že už jsem dorazil. Pousměju se a přejdu až k ní. Ačkoli si to nerad přiznávám, ta holka mě přitahuje.

"Dnes jsi tu na čas," šeptnu jí do ucha a vzápětí ji políbím na krk, zachvěje se. Stejně jako vždycky.

"Zato ty jdeš pozdě." Otočí se a cosi mi vtiskne do dlaně.

"Sorry, zlato. Měl jsem neodkladný rozhovor." Sleduju její měnící se výraz. Nahlas mou výmluvu nekomentuje. Určitě by ji zajímalo s kým… Že by Grangerové vadilo, kdyby to byla nějaká holka? Musím se v duchu usmát. Mám ji.

***

Už nejméně deset minut civím z okna a čekám, až se pan Dokonalý uráčí přijít. Grrr. Je hrozný! Hm… Musím pozměnit své poslední myšlenky. Blaisův šepot a následný polibek mě přiměje přehodnotit dnešní názor na něj. Předám mu plánek a čekám, co z něj vypadne dál. Tak rozhovor? Hajzl! Ráda bych věděla, koho obšťastnil svou přítomností. Vzedme se ve mně vlna nepříjemného pocitu. Proboha, Hermiono, vzpamatuj se! Přece na něj nebudeš žárlit! Pevně semknu rty a pokusím se o neurčitý výraz.

"Dostal jsi, co jsi chtěl," kývnu hlavou k pergamenu, kterého si zatím ani nevšiml. "Mě už tu nepotřebuješ."

"Ale, ale, ale... Snad jsem v tobě nevyvolal pocit žárlivosti?" Usměje se můj společník.

"To si hodně věříš," odseknu a odvrátím od něj tvář. Proč všechno vždycky pozná? To jsem tak průhledná?

"Samozřejmě. Sem přece ten sebestředný, arogantní a vypočítavý Zabini ze Zmijozelu, to už si zapomněla?" Chytí mě kolem pasu a v následující chvíli se ocitnu zase těsně u něj.

"Na to se nedá zapomenout," zamumlám.

"Výborně. Pro tvůj klid v duši," prstem mi za bradu pozvedne obličej. "Mluvil jsem s Malfoyem a nebylo to plánované." Zase ten jeho úsměv. Ví, že má navrch a skvěle toho využívá.

"Fajn, proč mi to říkáš? Jsem jen informátor a nebráním ti v pohybu. Nic spolu nemáme." Pohlédnu mu do očí.

"Což je věčná škoda," pohladí mě po tváři. "Ty polibky jsou pro mne hodně zavádějící. A jak jsi nedávno řekla, jsem typickej chlap." Skloní se ke mně blíž a upřeně mi hledí do očí.

"Hmm," zmůžu se jen. A připadám si jako největší debil. To myslí vážně, že by o mě stál? To mu nežeru.
"Měli bychom se dostat k tomu, proč tu jsme." Chytnu druhý dech. Snažím se od něj odstoupit, aby na mě nedosáhl, protože by to zase dopadlo tak, jak by chtěl on.

"Vidíš." Pozvedne paži s plánkem a konečně se dá do jeho zkoumání. Zlomyslně se ušklíbnu. Ještě by hošan mohl vědět, jak se s tím pracuje.

"Střílíš si ze mě? Je prázdný." V očích se mu zableskne.

"Ach jo, seš vůl, Zabini. On je prázdný schválně," zazubím se na něj. "Pokud ho chceš používat, musíš přijít na to, jak ho uvést do provozu." Mám chuť na něj vypláznout jazyk.

"A to mám zjistit jako jak?" začíná zuřit. Á, pán nerad prohrává? Takže tím pádem… Cokoliv se mu dostane do rukou, musí ovládat. A jo, ono se mu to daří, hlavně s tebou, Hermiono. To není pravda!

"No, pokud by jsi to vážně chtěl vědět..." protáhnu znuděně a nehorázně se bavím jeho výrazem. Představte si malé čtyřleté děcko, které se snaží dostat do balíčku plného čokolády, ale nedaří se mu to. Představujete? Skoro vyplazuje jazyk úsilím. To sice Blaise nedělá, avšak ten zanícený pohled upřený na plánek je úplně stejný. Vypadá sladce. Bože, co to zase plácáš? Nevypadá sladce! Možná vtipně, ale ne sladce!

"Tak mi to konečně řekni!" vybouchne vzteky. Hups. Pán je cholerik.

"Stačí kouzelná slůvka," hraju si s ním dál. Proč ne? Tohle je pravda.

"Třeba Avada kedavra?" Stoupne si přímo přede mne.

"Pochybuju, že by to tomu pergamenu nějak ublížilo. Pokud se chceš přesvědčit, klidně to zkus," pokrčím rameny, jako by nezájmem.

"Grangerová!" nebezpečně zavrčí.

"Taky tě miluju," zašvitořím sladce. Přes jeho tvář se přežene jakýsi stín. Nedokážu však rozpoznat, o co se jedná. "Prostě na to poklep hůlkou a vyslov: Přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," povzdychnu si. Kouká na mě jako na blázna. "Tak dělej!"
Udělá, co jsem mu řekla a na plánku se začne zobrazovat mně dobře známý text - Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák, dodavatelé čarodějných pomůcek pro všechny rošťáky, mají tu čest vám předvést POBERTŮV PLÁNEK.
Blaise kulí oči a já se musím smát.

"Co je ti k smíchu? Jestli je to nějakej podvod, tak si mě nepřej!" naštvaně vyštěkne.

"Neboj, přát si tě rozhodně nebudu, a co by jsi mi mohl asi tak udělat?" odpovím mu v návalu smíchu. Blaisovi to ale směšné nepřipadá. Oči mu žhnou zradou.

"Plánku to sice neublíží, ale ty by jsi možná měla problém." Zabiniho slova mě rozesmějí ještě víc. Sklapne mi, až když mi pevně stiskne paži.

"Pusť mi tu ruku!" Každé slovo vyslovím s přehnanou pečlivostí. Mám dost jeho výbušných reakcí. "Budu mít kvůli tobě další modřinu."

"V tom případě si nevyskakuj!"

"Já? Jsi to ty, kdo mě mrzačí! Měl bys být naopak rád, že jsem ti o tomhle vůbec řekla," ukážu směrem k němu. Nápis už zmizel, ale mně se najednou vybavil před očima. Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák… Peter mi byl ukradený, ale ti tři… Zalil mě pocit viny. Zrazuji je. Vrazila jsem jejich dílo do rukou té špatné strany. Bez zábran, neřešila jsem následky. A teď už to nejde vzít zpět.
Začal ve mě hlodat malý nenápadný červíček, který mi ukazoval, jak skončím. Budu se smažit v pekle. Výraz v obličeji mi ztuhl a celá jsem zbledla. Nepočítala jsem s výčitkami. Nikdy jsem nic neprovedla, abych nějaké měla. Teď vím, jaké to je. Začít litovat toho, co jsem udělala, by bylo zbytečné. Stála jsem tam úplne bezmocná. Bylo mi ze mě samotné zle.

"Kotě, já to tak nemyslel." Přistoupil ke mně Zabini.

"Nepřibližuj se," syknu. "Plánek máš, tudíž můžu jít. Další schůzka je v mých rukou. Pošlu ti sovu." Zbrkle se otočím a rychlým krokem dojdu ke dveřím. Stisknu kliku a chystám se otevřít, on mi však dveře nečekaně přibouchne. Poraženě se k němu obrátím čelem a zády se opřu o dřevo. Sleduju špičky svých bot a modlím se, aby neměl ty svoje pitomé narážky.

"Výčitky přejdou. Vždyť neděláš nic špatného." Uslyším Blaisův hlas blízko mé tváře.

"Už zase," zamumlám.

"Copak?"

"Víš, co se mi honí hlavou," odvážím se vzhlédnout.

"To není těžké uhodnout. Červíček nám o svých přátelích leccos vyprávěl. Je to kvůli nim, ne?" Jen přikývnu.

"Remus…"

"To nezjistí. Ber to tak, že zachraňuješ sebe. Nejsi ani na té ani na oné straně. Já tě vidím jako takového prostředníka, který stále váhá, kam se přidat," promlouvá ke mně tím smyslným hlasem a já se začínám uklidňovat. Jakoby měl v sobě nějakou látku, kterou když na mě foukne, tak se svět zklidní. Vše začne vypadat líp.

"Jenže já nechtěla zradit i je! Weasley a Potter jsou mi ukradení, ale co ostatní? Tonksová a paní Weasleyová? Jich se to vůbec netýká! Jejich životy takhle úplne zahodím. A jenom kvůli své sobeckosti…" Nevydržím to. Začnu brečet jako malá holka a cítím se děsně trapně. Čekám, až se Blaise začne smát nad mou naivitou. Musí se nesmírně bavit.

"Zlato, jim se nic nestane," šeptne a pohladí mě po vlasech. V tu chvíli mi to přijde tak… upřímné.

"Slibuješ?" vyklouzne mi z úst pošetilá otázka.

"Ano. Můžu ti slíbit, že jim neublížím já osobně. Můžu ti slíbit, že cokoli mi řekneš, neovlivní je. Víc po mně žádat nemůžeš." Vpíjela jsem se do jeho tmavých očí.

"Děkuju." Opravdu jsem mu byla vděčná. Tento jeho slib mi pro tuto chvíli stačil.

"Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem," pousmál se a setřel mi slzy. Je zvláštní, že jsem mu věřila. Je to neuvěřitelné, jak byla jeho slova utěšující, ale je mi líto, že vím, že stejně nebude moct učinit jinak. Pokud mu dá rozkaz, bude ho muset splnit. Zajímalo by mě, co se stane, když ne.

"Mám další otázku ohledně tvého postu Smrtijeda," obrátila jsem rychle list. Nechtěla jsem před ním být za tu slabou chudinku. Zvědavě na mě pohlédl.
"Co se ti stane, když nesplníš úkol?"

"Záleží na tom, čeho se ten úkol týkal," odpoví vyhýbavě. Jen neznatelně kývnu hlavou.

"Fakt už bych měla jít." Tohle sdělení ho očividně moc nepotěšilo.

"Jsi si jistá?" Lehce mi přejede přes rty.

"Jo." Zopakuje to, tentokrát útočněji. "Blaisi, prosím! Není to ten nejlepší nápad."

"Vážně?" zazubí se a přitáhne si mě k vášnivému polibku.

"Opravdu," řeknu mezi polibky a automaticky ho obejmu kolem krku. To sice trochu odporuje mému předsevzetí odejít… Odchod!
"Chci jít," zachraptím a volně svěsím paže. On ale jako by neslyšel.

"Není kam spěchat," zašeptá mi do ucha a můj hábit je najednou na zemi. Tohle není moc dobré.
"Víš sama, že odejít nechceš," šeptá svůdně a já pozvolna měním názor. Oba se začneme přesouvat k pohovce. Přitáhnu si ho za kravatu a Blaise se ušklíbne.
"A teď seš moje." Polibky jsou hladovější a touha silnější. Začínám si uvědomovat, že my dva spolu vlastně ani nechodíme, ale už podruhé spolu spíme… Tedy se spolu vyspíme. Myslím. A už je mi jedno, co si o mně bude kdo myslet. Jediné, na co se nyní dokážu soustředit, je on.

"Špatně, pane Smrtijede. Vy jste můj." Pomalu mu odepínám knoflíčky u košile. Toužebně se usměje a chtivě se přisaje na mé rty. Dlaněmi zkoumám jeho odhalenou hruď a svalnatá záda. Tenhle kluk mě dostává… Ucítím chladný závan vzduchu a pochopím tak, že už i on si poradil se zapínáním. Rozhodně neztrácíme čas zbytečným otálením. Oba si jdeme za svým cílem. Jsme jako dva magnety, které kdosi přetočil na tu správnou stranu a ony se teď až nemožně velkou silou přitahují... Oblečení vezme za své a v momentě, kdy skončíme na pohovce, máme na sobě jen spodní prádlo. Dlaněmi zkoumá snad každičký kousek mého těla a já se těch dotyků nemohu nabažit. Ví přesně, kde se dotknout, aby mne přivedl k šílenství. A já jsem tak schopna vnímat jen Blaise. Jeho tělo, vůni, doteky, polibky… Jsem jen já a on.

***

Neuvědomovala jsem si, kolik bylo hodin, když jsem se probudila. Venku se pomalu rozednívalo, skrz okno byla vidět mlha. Těžko to rozeznat. Na chvíli jsem ještě zavřela oči. Cítila jsem se příjemně. Nechtělo se mi odtud, ale bylo by moc zvláštní, kdyby někdo věděl, že jsem byla celou noc mimo kolej. Pottřík to zjisti nemohl, když neměl svůj plánek a ostatní by si toho možná nevšimli. Nemohla jsem však nic riskovat. Pootočila jsem se a znovu jsem pozvedla víčka. Zrak mi padl na spokojeně vyhlížející obličej snědého kluka. Připadá mi to úplně nemožné, vždyť ještě před měsícem bych mu nejraději plivla do ksichtu, kdyby se o něco takového pokoušel. Teď? Vypadá to, že se na naše schůzky budu těšit čím dál více. Svět se mění Hermiono Grangerová. A my sním.
Vymaním se z jeho náruče a začnu sbírat své oblečení. Pomalu se obléknu. Třepu se zimou a knoflíčky se tak těžko zapínají. Když si vzpomenu, že rozepínání je mnohem snazší, začnu se smát.

"Doufám, že se nesměješ mně." Upozorní na sebe Blaise a já sebou trošku trhnu.

"Neříkej mi, že jsi chtěla odejít a ani se nerozloučit." Usměje se a ležérně se protáhne. Čím dál víc se mi jeho chování, pohyby a všechny dotyky zamlouvají.

"Jistě, že ne. Ale raději půjdu. Není moc bezpečné, abych noc netrávila ve své ložnici."

"Pravda," odsouhlasí. "Stejně je brzy, pojď ještě ke mně," natáhne ruku a já ji bez váhaní stisknu. Stáhne si mě k sobě.

"Dobrá nálada?" neodpustím si. Nahne se blíž a zaujatě si prohlíží mou tvář.

"Přímo skvělá," zašeptá a něžně mě políbí. Jinak než obvykle, tak nějak majetnicky. Teď už se mi nebude chtít odejít vůbec…

"Kdy se zase uvidíme?" zajímá se. Stále mi tiskne dlaň a mě to podivně hřeje u srdce.

"Nooo…," protáhnu. Zjišťuju, že mě to baví si s ním hrát. "Nevím, jestli si na vás ještě někdy udělám čas, pane Zabini," laškovně mu prohrábnu vlasy. Blýskne se mu v očích.

"Co já se tě ptám? Dneska v osm tady. A to není otázka!" vrhne po mě pátravý pohled. Sice to bylo spíše oznámení, ale zajímalo by mě, jak by zareagoval, kdybych řekla ne.

"Já…" vyslovila jsem rozvážně a další pravdivá slova mi uvízla v hrdle. Jako bych se je bála vyslovit.

"Ty?"

"Budu se těšit," vyhrkla jsem a rychle se vymanila z jeho náruče. Dřív, než si uvědomil, co se děje, jsem vyklouzla z Komnaty. Zaklapla jsem dveře a cestou do Nebelvírské věže jsem se zasněně usmívala. Tvářila jsem se prostě jako blb. Z mé skvělé nálady mě vytrhl čísi hlas.

"Hej, Grangerová, přijď dneska po vyučování do učebny lektvarů. Musím ti něco říct o našem společném příteli." Zaslechnu chladný hlas v chodbě za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 weruška weruška | Web | 12. října 2008 v 13:03 | Reagovat

mazec =)

2 Nogarena Nogarena | 12. října 2008 v 13:15 | Reagovat

hej se to zacina slibne rozjizdet

3 Imala Imala | E-mail | Web | 12. října 2008 v 13:21 | Reagovat

Ouva. Já z toho nemůžu =D Naprosto skvělý =P

4 Kaitlin Kaitlin | Web | 12. října 2008 v 15:39 | Reagovat

Nádherná kapitola. =) Však ty víš, Enny, jak jsem si v poslední době tuhle povídku zamilovala...A jak se děsně těším na pokračování. A co k týhle kapitole říct - moc a moc se mi líbí vztah Hermiony a Blaise. Je to něco takovýho novýho, něco, co s chutí čtu. No prostě jsem zvědavá, jak se to mezi nimi bude vyvíjet dál, co bude v dalších kapitolách a tak...=) Víc se tu rozepisovat nebudu, co jsem k tomu chtěla říct, už jsem ti řekla na ajsku. =)

5 Athea Athea | Web | 12. října 2008 v 18:10 | Reagovat

Ehm... WOW!! Tak, už jsem nezačala stejně =D Dokonalá kápa... chjo to je takej slaďák... miluju slaďáky!!! Jsem zvrácená, Protipotterovský hnutí!!!!! Jo a to jsem si do týhle chvíle myslela, že je mi Harrouš sympatickej... no jo no, časy se mění. Byla to úžasná kápa, fakt holky, smekám. Jsem moc zvědavá, co z toho nakonec vznikne. Těšim se na další!!! Krása.... ten Blaise je tak sladkej.... asi přehodnotim svůj žebříček. No jo, už mizim, pápá

6 Kris Kris | Web | 12. října 2008 v 19:31 | Reagovat

No, co říct, Prostě zajímavý.

7 Stania a spol. XD Stania a spol. XD | Web | 13. října 2008 v 15:00 | Reagovat

Stania: Moc pěkné...mám strašně ráda takové vztahy...z jedné strany ji vášnivě líbá z druhé ji klidně surově chytí za ruku...já si v těhle poměrech prostě libuju :-D Skvělá kapitolka, jen tak dál :-)

Spol.: Supr kapitola, Hermiona válí :-D Kdypak, dvě nadané slečny, vytvoří další? Hmm? :-D

P.S.:Náš čtenářský spolek AAPA má dalšího člena! :-D Toto je tedy komentář za šest dívčin, které se málem popraly při čtení :-D

8 Verush;) Verush;) | Web | 13. října 2008 v 18:21 | Reagovat

Super... Blaise se mi začíná čím dál víc líbit ;)... Tak kdy bude další??

9 Casey Casey | 13. října 2008 v 21:18 | Reagovat

Bomba! fakt krásný... už se těšim na další

10 Theresa Theresa | 14. října 2008 v 17:24 | Reagovat

Ja nevím. Prostě Zabinimu mi je nesympatickej. Asi si na něj nikdy nezvyknu. Ale Hermi mam rada. Jen mě dost mrzí, že takhle zrazuje i někoho jiného než Harryho a Rona.

A kdopak se to schovává v chodbě? Že by Draco? :-D

11 wisty wisty | E-mail | Web | 27. října 2008 v 19:45 | Reagovat

teda, musím říct, že sem fakt zvědavá na pokráčko a na to, jak se bude Draco k Hermioně chovat...

12 B-Jane B-Jane | 18. listopadu 2008 v 21:00 | Reagovat

Nejsem si jistá, jestli to Zabini myslí upřímně... Ale jinak prosím prosím napiš pokráčko...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 


© 10/2007-2018 (prostě už je holt starouš :D)
Obsah tohoto blogu je zakázáno kopírovat bez předešlého uvědomění majitelky! A nejspíše ani po něm.