A: *výtlem...* :D
E: Výborně... tak tedy... Než se mi tu kolegyně vzpamatuje... :D:D Přicházíme s důležitým oznámením. A překvapením. Jak jinak.
A: Oki :D Hele, už jsem v pohodě. Není to žádne kinder surprise :D
E: Ty nerada čokoládu? *otočí se zmateně na Twin*
A: Mám, ale tam mě upa deprimuje ten hubenej kluk na obale s věčným úsměv a... No, to sem nepatří *hodí nevinný pohled*. I když to, co pro vás chystáme, je k sežrání... kor v některých částech, co Twin? :D *angel*
E: Jooo... Někdy to bude hot! :D*zubí se na všechny kolem* Ale o co že to vlastně půjde? :D
A: Ditto, Twin :D No, o co? Hádejte?
E: Nic neslyšíííím! *naklání se směrem k posluchačům* Co ty? *koukne na kolegyňku*
A: Ne, nic. Samý bezradný pohledy... Tak lidi, seberte se :D *kroutí očima*
E: My vám napovíme. *usměje se* Jedná se o jistou věc, kterou si někteří z vás oblíbili... A my ji stáhly. *čeká na reakci* :D:D
A: Myslím, že teď už většina ví *schovává se za mikrofon a čeká spršku rajčat a zeleniny*
E: Taky si to myslím. :D Ale... Ne, opravdu vám World of Secrets nevrátíme. Tedy, jak se to vezme. *spokojeně se zubí*
A: Ty je napínáš, Twin. :D
E: To se musí! *spiklenecky šeptá* :D:D
A: Seš menší, takže mě trefí snáz... a tentokrát může letět něco ostrýho, tak je moc neprovokuj.
E: Menší? *měří si vzrůsty* Safra. :D:D V ohrožení tě přece nenechám. K věci... Rozhodly jsme se, že vás necháme nahlédnout pod pokličku připravovaného příběhu...
A: Ano, slyšíte správně. Nevykašlaly jsme se na náš milovaný příběh *spokojeně se usmívá*.
E: Kdo by se taky na něco takového vykašlal? No řekněte... Možná se ptáte, co to na vás zkoušíme... :D Jednoduše... Není to nic složitého. S Andy písáme dál a vy budete mít příležitost jako první číst pár úryvků.
A: *naklání se k davu a chce slyšet potlesk a jásot* :D
E: Proč že nedostanete víc? *zaslechne jednu z otázek* Mno… Z jistého prostého důvodu… Ciara s Ellie hodlají cestovat.
A: Chytrému napověz, hloupého trkni :D Myslím, že hloupý tu nikdo není, takže se k tomu s Enny dále vyjadřovat nebudeme...
E: Správně. :D:D Nyní můžeme říct jednu jedinou věc…
A+ E: UŽIJTE SI ÚRYVKY!!! *mávají na rozloučenou*
"Když už jsme u Ellie… Vykazuje činnost šestého smyslu." Přenesla jsem téma hovoru o kousek dál.
"Šestý smysl? Co přesně?"
"Jo a Charlesi... To o tom nevytáčení. To platí až od teďka, že?" zeptala jsem se opatrně.
"Dejme tomu. Proč?"
"Jen tak. Si ověřuju."
"Padej."
"Rozkaz, pane!" Zasalutovala jsem a rychle jsem vypadla na chodbu a na požární schodiště. Nechtěla jsem se s Margaret setkat ve výtahu. Když jsem byla o patro níž, zaslechla jsem ze shora řev.
"Charlesi! Ta husa mě polila polívkou!" To mě donutilo zrychlit krok.
V "obýváku" jsem se vůbec po nikom nerozhlížela a rovnou zamířila do druhého patra, kde měly všechny "smysly" svůj pokoj. A modlila jsem se, aby ve svém pokoji byl sám. Byl až na konci chodby a aspoň nikdo neotevřel nečekaně dveře.
Lehce jsem zaťukala a doufala, že vůbec otevře. Dlouho se nic nedělo, až když jsem se chystala k odchodu, se dveře malinko otevřely. Vklouzla jsem do tmavého pokoje. Světla byla zhasnutá a já jen zahlídla siluetu pod oknem, kterým do místnosti proudil malý paprsek světla od měsíce. Zavřela jsem za sebou dveře a šla si k němu sednout. Chvíli jsme jen mlčky pozorovaly stíny, které se míhaly po zdech od kymácejících se stromů venku. Pak jsem konečně sebrala odvahu.
"Promiň."
Ihned se dostav k Charlesovi. Úkol.
Povzdechla jsem si a obrátila směr chůze. Proč zrovna teď? Do kanceláře jsem přišla celá udýchaná, protože jsem celou cestu pro jistotu běžela. Nestávalo se moc často, aby mi zprávu posílali pagerem. To byla poslední alternativa, takže půjde asi o něco důležitého. Nevšímala jsem si Marget a rovnou jsem vtrhla k Charlesovi.
"O co jde?" zeptala jsem se rovnou od dveří. Pak jsem si konečně všimla, že tam není Charles sám. U okna ještě postával James a George seděl v křesle. Takže celý jejich klub se sešel? To bude zase strašná mise.
"Zavři za sebou dveře, Ciaro. A posaď se."
"Nemusíš se omlouvat. Většina z nás ví, jak se cítíš. Každý si tím prošel, i když většinou dobrovolně."
"On je tu někdo dobrovolně?" George se zasmál mému překvapenému výrazu.
"Samozřejmě. Snad si nemyslíš, že tvůj táta jen tak unáší lidi, kteří se mu zalíbí. Pokud vím, na výběr si neměla jen ty a Ciara. Zbytek dostal nabídku a přijal ji. To, že pak chtěli organizaci třeba opustit, je jiná."
"Máte ta auta pojištěná?" zeptala jsem se, když jsem poněkolikáté plnou rychlostí vrazila do plechové stěny.
"Ellie, s něčím takovým si vůbec nelam hlavu. Byly a jsou i horší případy."
"Oh, to potěší," poznamenala jsem tiše a znovu se rozjela. Tyhle hodiny budou skvělé na odreagování, prolétlo mi hlavou těsně předtím, než se opět ozvalo skřípání plechu…
"Ne, už jí to ohrozilo," odpověděl Charles s temným výrazem, který jsem u něj dlouho neviděla. Naposledy, když zemřela Alice. To se doopravdy tolik bojí odhalení? Ale když jsem přemýšlela nad tím, co by to pro všechny znamenalo... zatřepala jsem hlavou, abych tu myšlenku zapudila.
"Nebude ti vadit, když si sedneme k tobě?" Vzhlédla jsem.
"Hm, jasně, že ne." Zkoumavě jsem hleděla na Patrika a Fredericka.
"Jsi tu nová. Ono ji to přejde," mrkl na mě Patrik a pokračoval stezkou dál.
"Spíš si najde jiný cíl," zabrblala jsem a zaslechla ještě jeho uchechtnutí. Slyšel mě. Zakroutila jsem hlavou a vydala se za ním.
"Alexi, musíš se přes to přenést! Navíc, na všechny kašleš. Jsme tým, zapomněl jsi?" Mohla jsem vidět ztrápeného Alexe. Kruhy pod očima svědčily o tom, že už se dlouho pořádně nevyspal.
"Ne, to ne. Ale… Proboha, Pate, byla to moje sestra! Nebýt tady toho…" Nechal větu nevyřčenou.
"Tohle ti ji nevrátí," poznamenal Patrik tiše.
"Jo." Tmu prořízl jeho smích. Zakuckala jsem se.
"Hodně mi připomínáš tvojí matku. Ale nikdy se mi nepostavila jako ty. Tak otevřeně a hlavně opakovaně. Teď můžu jen doufat, že si tak odvážná a ne tak blbá. Vím, že jsem na vás tvrdý. Ale svět tam venku je ještě tvrdší. Je to jen kvůli vám a vašemu bezpečí. Když nebudeš umět protivníka přeprat, musíš umět běhat rychleji než on." Celou dobu mluvil zapáleně a hlavně pravdivě.
"Pane a kolik k..." A doprdele!, zaúpěla jsem v duchu.
"Dobrý den," pozdravila jsem hned, co jsem vešla.
"Zdravím. Ty jsi Ellie?" zeptala se nevrle. Kývla jsem. Huh, musím dát za pravdu Ci. Ta ženská je fakt protivná.
"Mám si…"
"Jeden výtisk dnešního náhradního programu, stálý rozvrh, učebnice, materiály. Stihneš to akorát na španělštinu." Vrazila mi do ruky jednoduchý batoh a stoh papírů, které posbírala na stole. Dál si mě nevšímala. Otočila jsem si rozvrh tak, abych v něm mohla číst.
"To jsi ještě tady?"
"Promiňte. Nashledanou." Rychle jsem se zdekovala. Tuhle paní mi bude stačit vidět jednou za rok. A i to už bude hodně.
"Co si to říkala, Ciaro?" optal se zdánlivě klidně.
"Aby tomu kreténovi nedopřála tu radost, pane." Ciara se napřímila a odpověděla mu jasným hlasem. Myslím, že jsme obě čekaly řev. I přes to píchání v boku a škrábání v krku jsem se probrala, když se na tmavovlásku usmál.
Když jsem otevírala dveře svého pokoje, současně cvakly i ty vedlejší a já nasadila nevinný výraz. Ellie vylezla celá rozjařená a s úsměvem se na mě otočila.
"Kam myslíš?" zeptal se, i když musel moc dobře vědět, na co se ptám.
"Domů," otočila jsem se k němu čelem. V jeho tváři se zračila bolest.
"Ne, Ell. Nebudeš."
"Drž se ode mě dál, Ellie." Dolehlo ke mně varovné zasyčení. Automaticky jsem kývla a spolu se zaklapnutím dveří jsem se složila na zem.
"Ell? Ellie! Seš v pohodě?" Cítila jsem, jak se mě George snaží vytáhnout na nohy.
"Jo, jen… Dej mi chvilku," šeptla jsem přiškrceně. Ciařiny pocity ve mně stále přetrvávaly. V uších mi pořád zněly ty výstřely. A její poslední věta.
Když jsem se po nekonečně dlouhé době vracela na pokoj, myslela jsem, že únavou padnu. Poslední kolečko jsem doběhla jen silou vůle. Musím Jamesovi říct, že pokud bude v nejbližší době chybět, tak ho zabiju. Tři hodiny navíc s Gillem je opravdu masová vražda.
"Já vím, tak mě můžete aspoň pustit za Charlesem, prosím?" Její myšlenky byly při vyslovení jeho jména stále stejné. A to i potěch letech. Charles byl nejmladší ředitel od založení této společnosti, ale asi nejautoritativnější.
"Myslím, že to půjde těžko. Dnes tu není. Vrací se až odpoledne." Tak tohle bylo ještě divnější. Charles ani James nikdy nechyběli, aniž by to dopředu ohlásili. Tady jde o nějakou důležitou akci.









































No jasně. Podle tý dýlky by to mohla být jedna kapitolka sama o sobě. Fakt super nápad.