28. listopadu 2010 v 19:07 | Enny
|
Víkend zase v čudu. :D
To není normální. :D:D:D
Nic moc se tu nedělo, já vím. Sorráč, brouci. :) Snad vás trošku uchlácholím tímto prologem.
Jakékoli názory i kritiky jsou vítány. :)
Enn
Cítila jsem jeho doteky všude; bylo to jako pohlazení motýlích křídel a i přesto tak naléhavé. Chtěla jsem víc. Toužila jsem zbavit se veškerého oblečení a spočinout mu v náručí. Dokonce to vypadalo, že se dnes rozhodně nebude držet zpátky. Knoflík po knoflíku se mi dostával přímo na kůži, zasypával mě polibky, které v mém těle rozpoutávaly vášeň a horkost. Zrychleně jsem oddechovala, prsty zarývajíc do jeho zad. Ty krásně smyslné rty se přiblížily k mým...
Prudce jsem se posadila na posteli, trvalo mi jen okamžik, než jsem si plně uvědomila, o čem se mi zdálo. Zase!
I když dneska to zašlo o trochu dále, pomyslela jsem si s jistým pocitem uspokojení a po tváři se mi rozlil úsměv.
"Opravdu by mě někdy zajímalo, o čem se ti zdá," ozvalo se od okna a já si až teprve nyní uvědomila, že v místnosti nejsem sama.
"Věř mi, že ne," zabrblala jsem, odkopla deku a natáhla ruku k nočnímu stolku, abych rozsvítila lampičku.
"Na druhou stranu, dneska bych si to i dokázal odvodit. Tvůj výraz mluvil za vše, sestřičko," zakřenil se na mě škodolibě. Hrklo ve mně.
"Já bych si to u tebe domyslela vždycky, za tebe totiž nemluví jen výrazy," vrátila jsem mu to zpátky co nejklidněji. Opravdu jsem nepotřebovala, aby o svých domněnkách vykládal ostatním.
"Ts, tohle je nefér. Okrádáš mě o všechny radosti!" naoko ublíženě zvýšil hlas.
"Jasně, jasně. Co tu chceš?" sjela jsem ho zkoumavým pohledem. Pro nic za nic by se tu neobjevil. Svůj úkol už splnil před dvěma dny, tudíž měl teď čas do doby, než se mu naskytne něco nového.
"Víš, že jsi po probuzení vážně nepříjemná? Nebo je snad hřích navštěvovat sourozence?"
"Nejsi z těch, kdo chodí po návštěvách. Obzvláště v brzkých ranních hodinách," zívla jsem. "Prostě to vysyp, Olivere." Chtělo se mi spát a na jeho hrátky jsem opravdu neměla náladu. Povzdechl si.
"Jsi děsně neodbytná! Místo toho, aby-"
"Olivere!" štěkla jsem.
"Jen nesu vzkaz. Určitě z něj budeš nadšená," zazubil se. Ty jiskřičky v jeho očích se mi opravdu nelíbily. Přimhouřila jsem oči a natáhla ruku. Naštěstí se nenechal dvakrát pobízet a vložil svou dlaň do mé...
"Děláš si ze mě srandu?!" stáhla jsem ruku zpátky, svírajíc silverion.
Zvážněl. "Vypadám tak? Vypadají oni, že vtipkují?" přidřepl si vedle mé postele.
"Tak tohle se mi musí zdát," zaúpěla jsem.
"Hele, taky si dokážu představit užitečněji strávený čas, ale třeba to nakonec bude fajn." Za ten jeho optimismus bych ho někdy nejraději něčím přetáhla po hlavě.
"Hm. To je tentokrát nezajímá, že jsem ještě nedokončila práci?"
"Evidentně ne. Kolik ti vůbec chybí?" zeptal se zaujatě.
"Jeden pár. Už je mám nakousnuté! Nemůžou mě stáhnout teď!" naštvaně jsem bouchla do polštáře.
"Klid, holka. Dýchej. Že jsi to ty, uděláme dohodu," poplácal mě po rameni. Pozvedla jsem obočí.
"Máš dvacet čtyři hodin do finiše, já zatím zařídím vše, co budeme potřebovat pro naši další misi," mrkl na mě. Naklonila jsem hlavu. Myslí to vážně?
"No tak! Ber nebo nech být!" postavil se a přešel zpátky k oknu.
"Platí."
"Výborně. Zítra mě tu máš jako na koni."
"Nemůžu se dočkat," zamručela jsem, ale myslím, že mu bylo jasné, že jsem mu vděčná i za ten den navíc, který mi nabídl.
"Opravdu nevím, co budu dělat, až tě přidělí k někomu jinému," zazubil se a mávl mi. " Hodně štěstí, Sáro."
Byl pryč.
Protřela jsem si oči a zhluboka se nadechla. Co jsem komu udělala? Pokud máme jít plnit úkol dva, znamená to ztížené podmínky. Můj pohled se zastavil až na stříbrném medailonku ležícím na povlečení. Uchopila jsem ho mezi prsty a upevnila na řetízek, kde bude viset, dokud nesplníme to, k čemu nás určil.
áá prolog si přečtu ráno, nebo možná odpoledne...
ááá zamilovala jsem se do tvých fotek!